Ochrana osobnosti 1/3

0 komentářů

Úkolem práva je pružně reagovat na možné zásahy do osobnostních práv, a zabezpečit tak maximální ochranu individuálních práv jednotlivců. V centru pozornosti všeobecného osobnostního práva stojí člověk jako individualita a tohoto práva požívá nejen od narození do smrti, ale v některých případech i po ní. Předmětem ochrany je tedy osobnost každé fyzické osoby jako celek, resp. jeho jednotlivé hodnoty, které tvoří součást celkové fyzické a morální integrity osobnosti každé fyzické osoby.

Všeobecné osobnostní právo

red-1Všeobecné osobnostní právo je právem osobní povahy a je důležitou součástí právního řádu České republiky. Je nutné se o něm zmiňovat, neboť patří nerozlučně každé fyzické osobě jako individualitě a suverénu a dále že jeho předmětem jsou nehmotné hodnoty lidské osobnosti v jejím celku, neboli v její fyzické a morální integritě. Ústavní základ všeobecného osobnostního práva je zakotven v Listině základních práv a svobod zejména v článcích 1, 3, 4, 6, 7, 8, 10, 12, 13, 14, 17, 35. Protože všeobecné osobnostní právo náleží mezi základní lidská práva, platí, že je toto právo nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné a náleží všem lidem bez rozdílu.

Důležitou právní úpravu představuje také řada mezinárodních dokumentů. Mezi nejvýznamnější patří Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Úmluva o právech dítěte a v neposlední řadě také Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny.

Všeobecné osobnostní právo v občanském zákoníku

Těžiště úpravy všeobecného osobnostního práva se v našem právním řádu nachází v občanském zákoníku v jeho části prvé, v hlavě druhé, která je nazvána „Ochrana osobnosti“. Jedná se konkrétně o ustanovení § 11 až 16 občanského zákoníku (dále jen OZ). Podle § 11 OZ má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní pored-2vahy. Jedná se o tzv. generální klauzuli ochrany osobnosti. Z dikce § 11 OZ vyplývá, že se jedná o výčet demonstrativní. Jednotlivá dílčí práva na ochranu osobnosti musí být chápána jako příkladná, to znamená, že je možné pružně rozšířit ochranu dalších hodnot všeobecného osobnostního práva. Z občanskoprávní ochrany nejsou proto vyloučena ani další práva sloužící k rozvoji osobnosti. Jako příklad mohu uvést právo na osobní svobodu, právo na svobodu pohybu a pobytu, právo na zachování listovního tajemství, právo na zachování lékařského tajemství a v neposlední řadě také právo na příznivé životní prostředí.

Subjekty všeobecného osobnostního práva

U subjektů všeobecného osobnostního práva můžeme rozlišovat mezi subjekty oprávněnými a subjekty povinnými. Subjekty všeobecného osobnostního práva mohou být na straně oprávněných subjektů pouze fyzické osoby. Na straně povinných subjektů mohou vystupovat jak osoby fyzické, tak osoby právnické, tedy i stát. Úprava postavení právnických osob je obsažena především v obchodním zákoníku.

Svoji pozornost zaměřím nyní pouze na subjekty oprávněné, tedy na fyzické osoby. Platí, že každá lidská bytost (člověk) má osobnost a zároveň, že pouze lidská bytost má osobnost. Z toho vyplývá, že pouze fyzická osoba může být subjektem všeobecného osobnostního práva, neboť právnické osoby nemohou být nositeli osobnosti. Právo na ochranu osobnosti podle § 11 a násl. OZ, jako jedno ze základních lidských práv, náleží každé fyzické osobě bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, národnosti, příslušnosti atd. Toto právo náleží také nezletilé fyzické osobě.

red-3 Člověk se stává právní osobností okamžikem narození. Stejně tak § 7 OZ stanoví, že způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě (tzv. nasciturus), narodí-li se živé. Proto můžeme usuzovat, že subjektem všeobecného osobnostního práva se stává dítě již počaté jen za předpokladu, že se narodí živé.

Vzhledem k tomu, že všeobecné osobnostní právo náleží každé osobě (ať se jedná o občana České republiky nebo o cizince), není k jeho nabytí vyžadována existence dalších právních skutečností. Z výše uvedeného vyplývá, že občanskoprávní ochrana osobnosti podle § 11 a násl. OZ přísluší i těm fyzickým osobám, které pro svůj věk nebo psychický stav nejsou s to chápat újmu, která jim vznikla neoprávněným zásahem jiného na jejich osobnosti. Předpokladem poskytnutí občanskoprávní ochrany osobnosti podle § 11 a násl. OZ tedy není, aby oprávněný subjekt měl zároveň způsobilost k právním úkonům.[

Vzhledem k tomu, že je všeobecné osobnostní právo spjato s tou kterou konkrétní osobou, trvá po celou dobu jejího života, tedy od jejího narození až do smrti. Právní subjektivita osoby smrtí zaniká. Právo na ochranu osobnosti nepřechází smrtí občana na dědice a nestává se předmětem dědění. Existuje však jiná možnost, jak chránit osobnost zemřelé osoby i po její smrti. Jedná se o tzv. postmortální ochranu osobnosti, která se nachází v § 15 OZ. Podle něj po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu osobnosti taxativně vymezeným osobám. Tyto osoby samy nebyly postiženy neoprávněným zásahem, mají však právo chránit práva osoby zemřelé. Jsou jimi pozůstalý manžel nebo partner a děti, pokud těchto osob není, pak toto právo přísluší rodičům zemřelé osoby. Jiné osoby, jako například sourozenec zemřelého, tohoto práva využít nemohou. Není rozhodné, stal-li se neoprávněný zásah za života zemřelé fyzické osoby nebo až po její smrti.

Předmět všeobecného osobnostního práva

Předmětem ochrany osobnosti je osobnost každé fyzické osoby. Jedná se o jednotlivá dílčí osobnostní práva, která zabezpečují ochranu typických hodnot každé osobnosti. Jak jsem již zmínil výše, výčet jednotlivých hodnot je pouze demonstrativní, a proto ochrana není omezena pouze na hodnoty výslovně uvedené v zákoně.

Jednou z hlavních hodnot, které jsou chráněny, je život a zdraví člověka, tedy jeho tělesná integrita a její nedotknutelnost. Občanskoprávní ochrana lidského těla je poskytována jak během života osoby, tak i po její smrti. V současné době je velice diskutovaným tématem problematika transplantací orgánů zemřelých osob a jejich souhlasu s trared-4 nsplantací. Toto téma však není předmětem mé práce, a proto se o něm nebudu více zmiňovat. Další chráněnou hodnotou lidské osobnosti je občanská čest a lidská důstojnost. Občanská čest se pojí k postavení konkrétní fyzické osoby ve společnosti, odvíjí se od společenského statusu. Můžeme proto říci, že osoby nemají stejnou čest. Naproti tomu lidská důstojnost (čl. 1 LZPS) se odvíjí od základního postavení člověka jako svobodné a rovnoprávné bytosti, která má právo na ochranu své důstojnosti vždy a všude. Mezi další chráněné hodnoty patří také právo na soukromí, jméno, ochrana podoby fyzické osoby a ochrana projevů osobní povahy.

Kromě obecné úpravy, která je zakotvená v generální klauzuli, obsahuje občanský zákoník také úpravu zvláštní v § 12 OZ. Tato zvláštní úprava se vztahuje pouze na některé hodnoty lidské osobnosti. Jedná se o písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby. Předmětem ochrany zde nejsou samotné hmotné substráty, na nichž jsou jednotlivé hodnoty zachyceny, nýbrž jejich osobnostní obsah, který byl neoprávněně zasažen. Jde o taxativní výčet chráněných hodnot.

Omezení všeobecného osobnostního práva

Osobnostní práva lze za určitých podmínek omezit. V prvém případě se jedná o situaci, kdy fyzická osoba udělí souhlas k určitému zásahu do svých osobnostních práv, který by byl za jiných okolností protiprávní. Jedná se o projev dispoziční autonomie, která se v oblasti občanskoprávních vztahů zásadně uplatňuje. Fyzická osoba může dát svolení jen k nakládání s takovými statky své osobnosti, s nimiž může platně disponovat. V opačném případě by šlo o neplatné svolení a zásah by byl neoprávněný. Ustanovení § 39 OZ za neplatný považuje právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Například souhlas k eutanazii nelze považovat za platný právní úkon, neboť by měl za následek smrt fyzické osoby. Pokud zvláštní právní předpisy nestanoví jinak, lze svolení se zásahem do osobnostních práv učinit i konkludentně. Z dikce § 35 odst. 1 OZ je patrné, že konkludentní projev vůle musí být učiněn způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník vyjádřit. V souladu s § 574 odst. 2 OZ není možné dát svolení k zásahu do dílčích práv, která mají teprve vzniknout. Svolení může fyzická osoba kdykoliv bez jakéhokoliv důvodu odvolat. K odvolání však musí dojít ještě před zásahem do osobnostních práv. Daný souhlas je nutno vzhledem k povaze věci vykládat vždy restriktivně.

red-5 Zákon ovšem na druhé straně vymezil případy, kdy k zásahu do osobnostních práv není souhlas dotčené osoby nutný a může k němu dojít na základě zákona. Jedná se o tzv. zákonné licence. První z nich je licence úřední, která je upravena v § 12 odst. 2 OZ. Podle něj svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona. Rozsah použití uvedených předmětů, způsob jejich použití, formu atd. je nutné dovozovat z jednotlivých zákonů, které stanoví příslušné úřední účely použití. Pokud v těchto případech nejsou překročeny zákonem stanovené meze, pak jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je tímto způsobem zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Jako příklad bych uvedl použití písemností osobní povahy k důkazním účelům v trestním řízení.

Další zákonné licence jsou zakotveny v § 12 odst. 3 OZ, který stanoví, že svolení fyzické osoby není třeba k pořízení nebo použití podobizny, obrazových snímků nebo obrazových a zvukových záznamů k vědeckým a uměleckým účelům (tzv. vědecká nebo umělecká licence) a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní vysílání (tzv. zpravodajská licence). Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. Jedná se například o obrazovou podobu politika ve zpravodajství nebo použití fotografie v novinách.

red-6Třetí možností, jak lze bez souhlasu fyzické osoby zasáhnout do jejích osobnostních práv, je výkon subjektivního práva či plnění subjektivních povinností stanovených jiným právním subjektem. Tímto rozumíme především výkon práva kritiky, svépomoc (o té budu pojednávat dále), nutnou obranu a krajní nouzi, výkon povinností svědka a znalce, výkon petičního práva apod. Např. z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že petiční právo (čl. 18 odst. 1 LZPS) patří k základním právům každého. Jedná se o určitý druh svobody projevu, avšak ani ta není právem neomezeným. Petiční právo je jednak omezeno samotnými zákonnými náležitostmi a zejména základními právy jiných osob, ko nkrétně právy jiných osob na ochranu osobní cti, dobré pověsti a jména (čl. 10 odst. 1 LZPS). Je-li proto petičního práva zneužito (někdo křivě obviní v petici druhého ze spáchání trestného činu), jde o neoprávněný zásah do osobnostních práv druhého.

K různému omezení všeobecného osobnostního práva může dojít i na základě jiných zákonů, než je občanský zákoník. Jedná se například o trestní zákon, trestní řád, občanský soudní řád či předpisy správního práva.

Soukromoprávní prostředky ochrany osobnosti

V dnešní době, kdy věda a technika prochází značným vývojem, vznikají nové možnosti a způsoby neoprávněných zásahů do všeobecného osobnostního práva ze strany jiných subjektů. Právní řád jako celek by proto měl poskytovat co nejefektivnější ochranu osobnosti fyzické osoby a jejímu všeobecnému osobnostnímu právu. K tomuto účelu jsou povolány rozličné prostředky ochrany.

Pivní lázně Zamysleme se nad zásadou, ze které vychází občanský zákoník. Jedná se o zásadu prevence, která je jedním z možných nástrojů soukromoprávní regulace společenských vztahů, který může pomoci zajistit kýženou efektivitu práva. Obecná prevenční klauzule je stanovena v § 3 odst. 2 OZ. Podle tohoto ustanovení mají fyzické a právnické osoby, stejně jako státní orgány, dbát o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů. Tato zásada je dále rozvedena v § 415 OZ, podle kterého je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě či životním prostředí. V souvislosti s tématem mé práce se tedy každý musí chovat tak, aby neohrožoval a neporušoval všeobecná osobnostní práva jiných osob. Podle mého názoru však tyto normy nejsou dostatečně důrazné, aby plnily svoji funkci. Zároveň jsou normami imperfektními, které sice stanovují každému povinnost, ale neobsahují sankci za jejich neplnění. Podle mě tak tyto prevenční normy budou mít velký význam při výkladu a aplikaci jiných norem občanského práva v souvislosti s ochranou osobnosti, ale na samotné chování potencionálních porušitelů osobnostních práv nebudou mít téměř žádný vliv.

red-7 Ochrana všeobecného osobnostního práva je poskytována především prostředky soukromého práva (zejména právem občanským). Některým zásahům do práva na ochranu osobnosti však zákonodárce přisuzuje takovou společenskou nebezpečnost, že současně chrání osobnostní právo prostředky práva veřejného.

Prostředky ochrany osobnosti můžeme rozdělit podle několika hledisek. Mezi základní dělení patří dělení na prostředky obecné (generální) a zvláštní (specifické).

Obecnými prostředky jsou ty, jejichž použití občanský zákoník nespojuje přímo s ochranou osobnosti. Jejich úkolem je obecně zajišťovat spravedlivou ochranu práv a chráněných zájmů. Řadíme mezi ně svépomoc (§ 6 OZ), dohodu (§ 3 odst. 2 OZ), ochranu poskytovanou příslušným orgánem státní správy (§ 5 OZ) a ochranu soudní - petitorní (§ 4 OZ). Co se týká soudní ochrany, ta se dále dělí na ochranu poskytovanou soudem před zahájením řízení, ochranu poskytovanou prostřednictvím předběžných opatření, ochranu poskytovanou prostřednictvím jiných žalob a ochranu prostřednictvím žaloby na náhradu škody.

I-moda.cz | Dámské oblečení a módní doplňky

Zvláštními prostředky ochrany osobnosti jsou naopak ty, jejichž použití občanský zákoník spojuje přímo s právem na ochranu osobnosti. Jedná se zejména o ochranu vyplývající z § 13 OZ. Konkrétně to bude žaloba zdržovací (negatorní), žaloba odstraňovací (restituční) a žaloba satisfakční. Zmíněný paragraf určuje jednotlivé prostředky pouze demonstrativně, což umožňuje využít k ochraně osobnosti i prostředky jiné, výslovně neuvedené.

Jednotlivé prostředky ochrany osobnosti lze použít samostatně nebo kumulativně, jak je tomu ve velké části případů.

Porušení osobnostního práva

Ochrana všeobecného osobnostního práva je ochranou absolutní, tedy působí vůči všem (erga omnes). Fyzická osoba se může dovolávat této ochrany na základě § 13 OZ, pokud bylo porušeno nebo ohroženo neoprávněným zásahem její osobnostní právo.

red-8 K tomu, abychom mohli posuzovat, zda se jedná o porušení práva na ochranu osobnosti a o případné odpovědnosti porušitele, musí být splněny určité podmínky. Těmito podmínkami jsou protiprávnost zásahu a jeho objektivní způsobilost ohrozit nebo porušit chráněná všeobecná osobnostní práva, dále nemajetková (imateriální) újma, postačí i ohrožení osobnostních práv, a v neposlední řadě příčinná souvislost mezi neoprávněným zásahem a nemajetkovou újmou. Nenaplnění jakékoliv z těchto podmínek vylučuje možnost vzniku odpovědnosti podle § 13 OZ. Neoprávněným zásahem je každý zásah, který je v rozporu s právními předpisy. Podle judikátu Nejvyšší soudu ČR „samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění § 13 odst. 1 OZ.“ Naproti tomu o neoprávněný zásah nepůjde, pokud dotčená osoba svolila k zásahu do svých osobnostních práv (ovšem za předpokladu, že tato osoba může s daným právem disponovat), pokud takový zásah zákon výslovně povoluje (např. tzv. zákonné licence podle § 12 odst. 2, 3 OZ), anebo došlo-li k zásahu v rámci výkonu subjektivního práva nebo při plnění zákonem stanovené povinnosti.

Do kategorie případů, kdy se nejedná o neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby, náleží i výkon práva kritiky (čl. 17 odst. 2 LZPS, čl. 10 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Výkon práva kritiky vylučuje protiprávnost pouze za předpokladu, že je tato kritika legitimní. To znamená, že v ní nejsou překročeny meze věcné kritiky, jedná se o kritiku konkrétní a zároveň je přiměřená co do obsahu a formy. Postrádá-li kritika přípustnost v těchto směrech, lze říci, že nejde o „fair“ kritiku, jde o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. Akceptovatelnost kritiky bude také záležet na míře známosti určité osoby ve společnosti. Pokud dojde k zásahu do všeobecného osobnostního práva osob, které mají odlišné společenské postavení, bude tento zásah posuzován různě. V případě osob veřejného zájmu (politici, umělci, sportovci apod.) nemusí být zveřejněná kritika posuzována jako neoprávněný zásah, a to v důsledku toho, že tyto osoby mají pro svou veřejnou známost chráněnu soukromou sféru v menším rozsahu.

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) je vhodné uvést rozhodnutí, které potvrzuje názor, že hranice kritiky osob veřejného zájmu je širší než u jiných subjektů. Jedná se o věc Lingens proti Rakousku ze dne 8.7.1986, stížnost č. 9815/82. Novinář Lingens kritizoval tehdejšího spolkového kancléře B. Kreiského za podporování bývalého příslušníka SS a za jeho podporu smířlivého postoje vůči bývalým nacistům. Rakouské soudy novináře odsoudily pro urážku, jelikož neprokázal pravdivost svých názorů a jelikož tyto názory překročily meze přípustné kritiky. Lingens se obrátil k ESLP se stížností na neoprávněný zásah do svobody projevu, která je zaručena čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V posuzovaném případě bylo právo na svobodně vyjádřenou kritiku určitého politika poměřováno s právem dotčeného politika na respektování své cti a důstojnosti. Podle ESLP požívá pověst politika nižšího stupně ochrany, neboť jeho chování a výroky jsou neustále vystaveny kritickému zkoumání veřejnosti a tisku.

Stříbrné šperky

Odpovědnost porušitele je založena na objektivním principu, tzn. že ke vzniku odpovědnosti není vyžadováno zavinění. Založení občanskoprávních sankcí za neoprávněný zásah do osobnosti fyzických osob chráněné všeobecným osobnostním právem na ryze objektivním principu lze považovat za odůvodněné. Váha zájmů postižené fyzické osoby, zejména zabezpečení přiměřené nápravy v případech, kdy dochází k neoprávněnému zásahu do její osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem ze strany jiných subjektů fyzických či právnických osob s rovným právním postavením, vyžaduje, aby postižené fyzické osobě byla v občanskoprávní sféře zajištěna všestranná a důsledná ochrana, tj. ochrana nejen před zaviněnými, ale i před nezaviněnými zásahy.

red-9 Právo na ochranu osobnosti je nepromlčitelné. Někteří odborníci vedli spory o to, zda se promlčuje právo na přiměřené zadostiučinění v penězích. Ani judikatura není v tomto směru jednotná. Podle jednoho judikátu Nejvyššího soudu se právo na přiměřené zadostiučinění nepromlčuje, neboť je toto právo právem osobnostním, které se nepromlčuje. Z novější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je však nutné uvést judikát, ve kterém je zastáván názor opačný. Podle tohoto rozhodnutí je právo na náhradu nemajetné újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. A byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného a ztížení společenského uplatnění), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy. Proto podle Nejvyššího soudu právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ promlčení podléhá.

Naproti tomu promlčitelnost práva na náhradu škody nečiní obtíže. Ačkoliv je toto právo spojeno s všeobecným osobnostním právem, neztrácí svůj majetkový charakter, a proto se v souladu s § 106 OZ promlčuje ve lhůtě dvou let ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí v objektivní lhůtě tří let, pokud se jedná o škodu způsobenou neúmyslně. Pokud je škoda způsobena úmyslně, promlčí se právo na náhradu škody za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla.

Obecné občanskoprávní prostředky ochrany osobnosti

Dohoda

Ustanovení § 13 odst. 1 OZ stanovuje právo fyzické osoby domáhat se ochrany osobnosti, nestanovuje však prostředky, které k tomu má k dispozici. Jedním z prostředků, který lze při ochraně osobnosti použít, je dohoda o ochraně osobnosti. Tato možnost vyplývá z § 3 odst. 2 OZ, podle kterého fyzické a právnické osoby, státní orgány a orgány místní samosprávy dbají o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny především jejich dohodou. Postižená fyzická osoba se tak může domáhat ochrany před neoprávněným zásahem přímo u porušitele.

Vznik takové dohody umožňuje také § 51 OZ, který upravuje tzv. nepojmenované kontrakty. Tato smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu občanského zákoníku.

Povinný a oprávněný subjekt si svá práva mohou v dohodě upravit sami, aniž by k tomu povolávali další orgán. K platnosti dohody je potřeba, aby splňovala náležitosti právních úkonů podle § 34 a násl. OZ. Dohoda může být uzavřena písemnou nebo ústní formou. Není vyloučeno, aby tato dohoda byla uzavřena ve formě soudního smíru, případně formou notářského zápisu.

Obsahem smlouvy by měl být způsob a forma nápravy neoprávněného zásahu do osobnostních práv oprávněné osoby. Smlouva by tedy měla stanovovat vzájemná práva a povinnosti.

Praktické využití této dohody však nevidím jako příliš velké. Já osobně pochybuji, že by porušitel práva na ochranu osobnosti byl ochoten podepsat takovou dohodu, neboť onen zásah do osobnostních práv jiné fyzické osoby pro něj měl jistě určitý význam. Pouze snad v případech, kdy by publicita skutku, která by hrozila při případném soudním jednání, měla negativní vliv na povinného.

Svépomoc

Podmínky pro použití vlastní síly vůči fyzickým a právnickým osobám v případě ohrožení práva na ochranu osobnosti vymezuje § 6 OZ. Podle tohoto ustanovení hrozí-li neoprávněný zásah do práva (v našem případě práva na ochranu osobnosti), může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit. Ochrana svépomocí velmi omezenou výjimkou ze státního monopolu poskytování právní ochrany. Tento prostředek je možné využít výjimečně a pouze v případě nezbytně nutném, neboť se tak povoluje, aby se poškozený sám domohl svého práva. Nejčastěji se bude jednat o případy při ohrožení zdraví a života. Svépomoc musí být přiměřená, za exces ze svépomoci by ten, kdo ji použil odpovídal podle příslušných ustanovení (§ 420 OZ). Z dikce ustanovení § 6 OZ dovozuji, že ochrana pomocí svépomoci je dobrovolná. Ten, kdo je ohrožen může, nikoliv má za povinnost, odvrátit zásah.

Svépomoc je přípustná pouze za současného splnění několika podmínek. Český občanský zákoník vychází z obecné zásady, že svépomoc je možná jen tam, kde se nelze v dané chvíli účinně dovolat pomoci u moci veřejné. První podmínkou jejího využití je, že výkon práva svépomoci náleží pouze ohroženému, nikoliv třetí osobě. Dále, pokud hrozí zásah do práva a tento zásah je neoprávněný. Další podmínkou je bezprostřednost hrozícího zásahu. Tím se rozumí, že neoprávněný zásah se buď bezprostředně chystá nebo právě nastal a nebyl ukončen. Zde vyvstává otázka, kdy můžeme považovat zásah za ukončený a kdy ještě trvá. Zajímavý příklad uvádí Prof. Karel Eliáš ve Velkém komentáři k občanskému zákoníku. „Dojde-li např. k únosu, a tím mj. i k občanskoprávnímu deliktu spočívajícímu v nedovoleném zásahu do osobnosti člověka, sotva můžeme akceptovat stanovisko, že zavřením uneseného do sklepa útok skončil, takže unesené osobě nezbývá nic jiného, než čekat na pomoc moci veřejné.“ Poslední zákonnou podmínkou dovolené svépomoci je, že může být uplatněna pouze přiměřeným způsobem (zásada proporcionality). Použité prostředky, intenzita a rozsah zásahu musí odpovídat bezprostředně hrozícímu neoprávněnému zásahu.

Zvláštní případy svépomoci, které přichází v úvahu při zásahu do jednotlivých hodnot lidské osobnosti, zejména život, zdraví, tělo, podoba apod., jsou blíže upraveny v ustanoveních týkající se krajní nouze a nutné obrany.

red-10 Jako další příklad, kdy je lepší bránit se svépomocí a kdy je ochrana osobnostního práva jistě účinnější než ochrana soudní cestou, je možno uvést případ, kdy pacient mužského pohlaví „poplácá“ zdravotní sestru po pozadí a ta se bude bránit tak, že mu to „oplatí“. Opětovaná facka však musí mít přiměřenou intenzitu (nesmí pacientovi zlomit nos) a musí být přiměřená okolnostem. (Sestra pacienta již několikrát upozornila, že si toto jednání nenechá líbit a facku opětuje.)

Dalším významným a v současnosti velmi diskutovaným soudním rozhodnutím, které se z části týká také svépomoci, se budu zabývat v následujícím výkladu o ochraně osobnostních práv, která je poskytována příslušným orgánem státní správy.

Ochrana poskytovaná příslušným orgánem státní správy

Předpoklady pro poskytnutí právní ochrany příslušným orgánem státní správy vychází z § 5 OZ, podle kterého došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tímto správním orgánem je nejčastěji pověřený obecní úřad.

Pokojným stavem je výraz římskoprávní zásady „quieta non nocere”. V současnosti jde o ochranu stavu, který se vytvořil a nerušeně trval po takovou dobu, kdy již s ohledem na okolnosti lze hovořit o stavu pokojném. Předpokladem pro uplatnění je zřejmý zásah do pokojného stavu.

Vychází se z předpokladu, že u tohoto orgánu jsou v první řadě dány předpoklady pro poskytnutí rychlé a tím i účinné ochrany. Tyto orgány obvykle znají lépe místní poměry a situaci a jsou poškozeným subjektům blíže než soudy. Poškozený má proto na výběr, zda se obrátí na správní úřad nebo na soud. Není vyloučeno, že se nejdříve bude domáhat ochrany u správního úřadu a poté u soudu. Řízení o ochraně proti zásahu do pokojného stavu je řízením správním, postupuje se tedy podle správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.). Rozhodnutím pověřeného obecního úřadu není dotčeno právo účastníků řízení domáhat se ochrany u soudu. Právní ochrana poskytovaná pověřenými obecními úřady je pouze předběžná. Teprve pokud se žádný z účastníků neobrátí se svým návrhem na soud, je rozhodnutí pověřeného obecního úřadu konečné. Pokud bude v téže věci rozhodovat později soud, nebude v žádném směru vázán předchozím rozhodnutím pověřeného obecního úřadu. Jakmile soud v předmětné věci následně pravomocně rozhodne, vydané správní rozhodnutí ztratí svoji právní účinnost.

Rozdíl mezi rozhodnutími soudu a pověřeného obecního úřadu je ten, že obecní úřad při poskytování právní ochrany podle § 5 OZ nezkoumá právní otázky, tj. zda skutečně došlo k zásahu do cizího subjektivního občanského práva, zda se tak stalo protiprávně či po právu, atd. Cílem rozhodnutí obecního úřadu je pouze poskytnout ve zkráceném řízení právní ochranu před zřejmým zásahem do posledního pokojného stavu, a tak zabezpečit mezi dotčenými osobami pořádek a klid.

red-12 Jak jsem uvedl výše, má poškozený právo vybrat si, zda se při neoprávněném zásahu do svých osobnostních práv nejdříve obrátí na správní úřad nebo na soud. V některých případech však soud může své rozhodnutí a přiznání menšího peněžitého zadostiučinění odůvodnit tím, že se poškozený nesnažil svá práva uplatnit jinou (rychlejší) cestou než cestou soudní. Tak tomu bylo například ve věci tzv. Záměny dětí z Třebíče. Rodiny žádaly náhradu nemajetkové újmy za porušení práva na ochranu osobnosti v celkové výši 12 milionů korun. Soud konstatoval, že došlo k velmi závažnému zásahu do práva na rodinný život žalobců, avšak každé z žalujících rodin přiznal jinou výši peněžitého zadostiučinění. Rozdíly v částkách přiznaných rodičům byly odůvodněny jednak individuálním rozsahem vzniklé nemajetkové újmy u jednotlivých žalobců, jednak specificky u rodičů jedné z holčiček. Byla konstatována spoluodpovědnost rodičů jedné z holčiček za pozdní odhalení záměny a za setrvání protiprávního stavu rozdělení rodin, nikoli však od počátku (zde byla dána výlučná odpovědnost žalované nemocnice), ale toliko za období  od dubna 2007 do září 2007. V něm tito rodiče nedokázali adekvátně řešit vlastní existující a důvodné podezření, že k záměně dětí došlo, a neučinili žádná přiměřená opatření, která by k bezodkladnému vyjasnění situace vedla (s využitím orgánů státu či svépomocí). K odhalení záměny tak došlo až na základě znaleckého posudku. U jedné z rodin byl zohledněn i opakovaný "prodej traumatu" médiím v České republice i v zahraničí, který soud vedl k závěru o částečném zajištění satisfakce svépomocí (zpeněžením újmy).

Soudní ochrana

Soudní ochrana hraje v dnešní době nezastupitelnou roli. Právní základ soudní ochrany nalezneme v § 4 OZ, podle kterého se proti tomu, kdo ohrozí nebo poruší právo (v mém případě všeobecné osobnostní právo), lze domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem soud.

Jak jsem již uvedl výše, uvnitř soudní ochrany rozeznáváme čtyři typy, tj. ochranu před zahájením řízení, ochranu předběžnými opatřeními, ochranu prostřednictvím ostatních žalob obecného charakteru a ochranu prostřednictvím náhrady škody.

 

Smírčí řízení

Dovolat se soudní ochrany před zahájením řízení je možné v tzv. prétorském smírčím řízení, které je upraveno v §§ 67 - 69 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ). Připouští-li to totiž povaha věci, lze navrhnout u kteréhokoliv soudu, který by byl věcně příslušný k rozhodování věci, aby provedl pokus o smír a aby, došlo-li k jeho uzavření, rozhodl o jeho schválení. Již výše jsem uvedla, že jedním z prostředků ochrany osobnosti je i dohoda mezi stranami, která může být uzavřena formou soudního smíru. Tato dohoda upravuje jejich vzájemná práva a povinnosti. Strany sporu tak mohou u kteréhokoliv krajského nebo okresního soudu navrhnout, aby provedl pokus o smír ve věci ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. Soud musí předně zkoumat, zda je dohoda platná, tedy zda vyhovuje požadavkům kladeným hmotným právem na právní úkony. Zejména musí být učiněna svobodně a vážně a její obsah musí být určitý a srozumitelný. Podle § 99 OSŘ soud smír neschválí, pokud je v rozporu s právními předpisy. Schválený smír má účinky pravomocného rozhodnutí. Je proto závazný jak pro účastníky, tak pro všechny orgány. Zároveň tvoří překážku věci rozsouzené. Proti schválenému smíru se nelze odvolat. Dle § 99 odst. 3 OSŘ však v případě, že soud schválí smír, který je v rozporu s hmotným právem, může účastník, kterému byla neplatností smíru způsobena újma na právech, podat proti usnesení o schválení soudního smíru žalobu o jeho zrušení. Další možností, jak napadnout usnesení o schválení smíru je podání žaloby na obnovu řízení.

 

Předběžné opatření

V rámci soudní ochrany při uplatnění práva na ochranu osobnosti lze využít také institut předběžného opatření podle § 74 a násl. OSŘ. Předběžné opatření v případě ochrany osobnosti lze nařídit pouze na návrh. Podle zmiňovaného ustanovení lze předběžné opatření nařídit, je-li třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo existuje-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Ustanovení § 76 OSŘ demonstrativně uvádí některé druhy předběžných opatření. Jako příklad bych uvedl předběžné opatření, kterým soud uloží okamžité odstranění materiálu (např. fotografie nebo plakátu), který snižuje důstojnost fyzické osoby, z výlohy obchodu. Soud by měl volit takový druh předběžného opatření, který bude odpovídat povaze a okolnostem případu.

red-13 Zde je vhodné zmínit rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, podle kterého nelze připustit takové předběžné opatření, jímž by bylo žalovanému uloženo zdržet se v deníku, který vydává, uveřejňování jakýchkoliv komentářů a informací týkajících se osoby žalobce, s výjimkou přetiskování zpráv převzatých od oficiálních tiskových agentur, do rozhodnutí ve věci samé. Takové rozhodnutí by podle Vrchního soudu znamenalo „nepřípustnou restrikci svobody projevu, která je zaručena čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Jedná se o jedno z nejdůležitějších práv v demokratické společnosti zahrnující svobodu názoru a svobodu přijímání a rozšiřování informací a myšlenek. Svoboda tisku se projevuje v právu na poskytování informací veřejnosti. Je samozřejmé, že svoboda projevu nemůže být zcela bezbřehá, že jsou zde hranice vytvořené i novinářskou etikou, ale v dané věci s ohledem na sledovaný cíl nelze předem postupovat podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. f) OSŘ, a to ani za situace, kdy by se dané omezení netýkalo uveřejňování zpráv od oficiálních agentur.“

Určovací žaloby a vydání bezdůvodného obohacení

Postižená fyzická osoba může využít i dalších prostředků soudní ochrany než jen těch, které jsou demonstrativně uvedeny v § 13 OZ (a těch, které jsou uvedeny výše). Je však sporné, zda náleží mezi obecné nebo zvláštní prostředky ochrany osobnosti. Lze sem zařadit určovací žaloby a žaloby na vydání bezdůvodného obohacení.

K problematice určovacích žalob je vhodné zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ČR, podle kterého „ochrany osobnosti ve smyslu ustanovení § 11 a násl. OZ se lze vedle žalob domáhajících se zdržení se neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti a vedle žalob na odstranění následků takových zásahů domáhat také např. žalobami o určení nepravdivosti zásahů tohoto druhu nebo určení, že původce zásahu neoprávněně zasáhl do práva žalobce na ochranu osobnosti. V těchto případech není třeba prokazovat naléhavý právní zájem na takovém určení.“

Jedním skutkem, jímž bylo neoprávněně zasaženo do osobního práva na ochranu osobnosti, může rovněž vzniknout bezdůvodné obohacení na straně ohrozitele nebo rušitele práva. Odpovídá se za ně podle občanskoprávních ustanovení o odpovědnosti za bezdůvodné obohacení (§ 451 a násl. OZ), která vycházejí z principu objektivní odpovědnosti toho, kdo se na úkor fyzické osoby, do jejíž osobnosti bylo neoprávněně zasaženo, obohatil. Jako příklad je možné uvést využití fotografie mediálně známé osoby k reklamním účelům, aniž by s tím tato osoba souhlasila, za účelem ušetření na obvyklých reklamních nákladech.

Žaloba na náhradu škody

V souladu s ustanovením § 16 OZ se může fyzická osoba domáhat náhrady škody na tom, kdo neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti způsobí škodu. Pokud škoda vznikla v příčinné souvislosti s neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, má tato osoba nárok na náhradu škody stejně jako nárok na peněžité zadostiučinění podle § 13 OZ. Náhrada škody se proto nesnižuje o částku, která byla vyplacená jako přiměřené zadostiučinění. Odpovědnost toho, kdo neoprávněně zasáhl do všeobecného osobnostního práva jiného, je založena na principu předpokládaného zavinění.

red-15 Výši škody musí poškozený prokázat jejím přesným vyčíslením. Podle § 450 OZ může soud použít tzv. moderační právo. Z důvodů zvláštního zřetele může náhradu škody přiměřeně snížit. Přihlédne zejména k tomu, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která škodu způsobila a také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Snížení nelze provést, pokud byla škoda způsobena úmyslně.

Vzhledem k tomu, že se jedná o majetkové právo, tak se právo na náhradu škody podle občanského zákoníku promlčuje. Promlčecí doba se řídí ustanovením § 106 OZ. Toto majetkové právo po smrti postižené osoby nezaniká, ale přechází na dědice.

Share this article :

Okomentovat

Diskuse není moderována. Za diskusní příspěvky právně odpovídají sami diskutující.

 
Support : Creating Website | Otakar Hobza
Copyright © 2012. Nadřevo.cz - All Rights Reserved
Designed by Nadrevo.cz Published by emag.cz