Směnka: Praxe u soudu

0 komentářů

Na téma Směnka je na našem blogu vedena poměrně široká odezva a je evidentní, že informací není nikdy dost. Proto přidávám další pohled na toto téma a s poopakováním některých náležitostí se na směnku podíváme jinýma očima.

save-the-planet

Směnka, německy der Wechsel, anglicky Bill of Exchange, italsky Cambiale, je cenným papírem, který se vyznačuje zvláštní právní povahou. Postupem času stala vyhledávaným platebním prostředkem.

Na druhou stranu je směnka obávaným právním institutem, a to zejména v podvědomí neodborné veřejnosti. Mnoho lidí ji považuje nejen za zastaralý prostředek, ale také za návod, jak snadno jedním tahem pera přijít o více než jen dlužnou částku.

Nicméně ani v prostředí odborné právní veřejnosti se směnka nesetkává vždy s bezproblémovým přístupem a výsledky při vymáhání nároků z nich plynoucích jsou často neuspokojivé. Vzhledem k tomu, že směnka vyniká svou přísně formální povahou, dochází často v praxi k pochybením již při jejím vystavování. Výstavce tak může, ve snaze vyjádřit svůj konkrétní, specifický úmysl ve směnečné listině, zapříčinit neúmyslnou neplatnost směnky. Proto je nutné při emisi směnky dbát přiměřené míry opatrnosti.

Směnka je velice zajímavým institutem, v právu stěží s něčím srovnatelným. Neznamená to však, že ojediněle používaným. Právě naopak, v právní praxi se lze i v dnešní době hojně setkávat se směnkami jako platebními nebo zajišťovacími prostředky, a to zejména v podnikatelském a bankovním prostředí. A proto je velmi důležité získat důkladné znalosti o tomto cenném papíru nejen z hlediska zákonné úpravy, ale i z hlediska judikatury.

Rozhodovací praxe českých soudů se stává v posledních letech velmi důležitou součástí práva v oblasti jeho výkladu. Judikatura sice není považována za pramen práva, má však nezastupitelný význam. Vzhledem ke snaze českých soudních orgánů rozhodovat ustáleně a v souladu s principem právní jistoty, není bez významu učinit si přehled o tom, jakým směrem se judikatura v oblasti směnečného práva ubírá.

V neposlední řadě se směnka stala předmětem mého zájmu také z důvodu její specifické právní úpravy. Neexistuje v českém právním řádu předpis platný téměř šedesát let, který prošel za dobu svého „života“ pouze dvěma novelizacemi, a to ještě méně významnými, které prakticky nezasahují do stěžejní úpravy.

Důvodem je nejspíše původ tohoto předpisu v právu mezinárodním. Text zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, byl převzat z Úmluvy o jednotném právu směnečném z roku 1930, stejně tak jako texty směnečných zákonů některých dalších evropských států, například Německa. Proto je velmi zajímavé a přínosné porovnat českou směnečnou teorii a praxi se zahraniční.

Následující text bude ve stručnosti věnován původu a vývoji směnky a její právní regulaci, dále subsumpci směnky pod kritéria obecného dělení cenných papírů, se zvláštním zaměřením na formu směnky. Následně bude práce rozebírat problematiku redukovaného počtu účastníků směnečných vztahů.

Cílem je tentokrát rozebrat problematické otázky v oblasti formy, směnek s redukovaným počtem účastníků a podstatných náležitostí směnky cizí, a kriticky zhodnotit předmětné situace s odkazem na řešení jednotlivých problémů rozhodnutími českých soudů a odbornou literaturou domácí a zahraniční. Dále je studie zaměřena na popis a zhodnocení vývoje české směnečné judikatury v průběhu posledních patnácti let a rozdíly v názorech jednotlivých vyšších soudů, především Vrchního soudu v Praze, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu České republiky.


Směnka jako cenný papír a její specifikace na základě obecného třídění cenných papírů

Směnka je dle zákona o cenných papírech cenným papírem. Vzhledem k tomu, že cenné papíry obecně lze podle jejich vlastností rozdělit do několika skupin, je možné takto zařadit i směnku a tím více přiblížit její povahu a specifika, jimiž se liší od ostatních cenných papírů. Za kritéria, podle nichž je možno provádět zmíněné rozřazení, lze považovat formu, podobu, mobilitu a případně další vlastnosti.

Forma směnky

Směnka je cenným papírem posuzovaným dle formy ze zákona na řad, a to dle čl. I. § 11 odst. 1 zákona směnečného a šekového: „Každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem“. Formu směnky je ovšem možné změnit, a to doložkou „nikoli na řad“. Poté je tato směnka převoditelná jen ve formě cesse a jedná se tedy o cenný papír na jméno. K připojení doložky „nikoli na řad“ se váží některé výkladové problémy.

Může se například jednat o situaci, kdy výstavce pojme do směnky rektadoložku v pozměněném znění, než jak názorně uvádí zákon v čl. I. § 11 odst. 2. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, se zabýval případem, kdy ve směnce byla vyznačena doložka „nikoliv na jeho řad“. V rozsudku ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 9 Cmo 431/98 vyjádřil nesouhlas s tvrzením soudu prvého stupně ohledně neplatnosti směnky z důvodu, že uvedená doložka neguje závazek zaplatit určité osobě a tím je vnitřně rozporná. Nelze než souhlasit s názorem Vrchního soudu v Praze, že se jedná o rektadoložku, čímž si směnka nadále zachovává svůj oběžný charakter realizovatelný pouze občanskoprávními instrumenty.[7]

Nezbývá než k tomu podotknout, že i sám zákon směnečný a šekový v čl. I. § 11 odst. 2 připouští jinou doložku stejného významu, jež má za následek zákaz převodu indosamentem, nikoli však neplatnost směnky.

Co však považuji v souvislosti s danou problematikou za významnější, je otázka, jakým způsobem má být předmětná doložka na směnce umístěna. Ve směnečné listině se může objevit doložka „na řad“ a zároveň doložka „nikoli na řad“. Tato skutečnost má vliv na platnost směnky. Dle mého názoru dochází v této oblasti k pochybení zvláště při používání předepsaných směnečných formulářů, kdy osoba, která ho vyplňuje, podléhá mylnému dojmu, že škrtání ve směnce způsobuje její neplatnost.

Uvedeným problémem, tedy současným umístěním doložek „na řad“ a „nikoli na řad“, se zabýval Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 9 Cmo 342/2003. Otázkou je, zda výstavce směnky chtěl takto vytvořit rektasměnku, přičemž doložka „na řad“ by platila za nenapsanou. S tímto se Vrchní soud v Praze v uvedeném rozhodnutí neztotožnil a označil takovou směnku za vnitřně rozpornou. V předmětném rozsudku vyjádřil, že jsou–li ve směnce vyznačeny současně doložky „na řad“ a „nikoli na řad“, jde o neplatnou směnku. Nelze dovozovat, že některý z těchto údajů platí za nenapsaný, neboť to by muselo být výslovně stanoveno v zákoně.[8] Tímto rozhodnutím Vrchní soud v Praze potvrdil svou ustálenou praxi v rozhodování těchto sporů. K obdobnému problému se vyjádřil již dříve a dospěl ke stejnému závěru.[9]

Ačkoliv by bylo možno dovozovat, že výstavce měl skutečně na mysli uvedením doložky „nikoli na řad“ docílit převoditelnosti směnky cessí, nelze toto brát v úvahu. Již jen proto, že směnka je cenným papírem, který za své existence může nabýt nespočet majitelů, musí být všechny skutečnosti ve směnce náležitě určitě vyjádřeny.[10]

Kromě uvedené situace je nutné dále nahlížet na problematiku nejasnosti zamýšlené formy směnky i z hlediska právních účinků převodu směnky pro výstavce.

V případě, že cizí směnka zůstane cenným papírem na řad a bude indosována na jiného, výstavce se nezbavuje odpovědnosti a nadále zůstává nepřímým dlužníkem ze směnky. Ovšem v případě cesse, tedy obyčejného postoupení pohledávky, se výstavce tohoto závazku zbavuje. Proto bude pro směnečného věřitele podstatné, v jaké formě předmětná směnka vystupuje.

Podoba směnky

Směnka posuzovaná dle podoby je vždy listinným cenným papírem. Tato skutečnost jasně vyplývá z ustanovení čl. I. § 1 bod 1. zákona směnečného a šekového, jako jedna z náležitostí směnky: „Cizí směnka obsahuje označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny…“.

Směnky mohou být emitovány výlučně v listinné podobě. Tento výklad lze rovněž odvodit z ustanovení § 1 odst. 5 zákona o cenných papírech, ve znění platném do účinnosti zákona č. 257/2004 Sb., jímž byl předmětný odstavec zrušen. Toto ustanovení obsahovalo taxativní výčet cenných papírů, které mohou mít zaknihovanou podobu. Směnky mezi ně nepatří. Ovšem požadavek na listinný charakter směnky nelze zaměňovat s požadavkem na vyhotovení směnky na papíře. Směnka může být sepsána i na dřevě, umělé hmotě, látce, skle, kameni, ale i na dalších materiálech. Text směnky může být pořízen jakýmkoliv způsobem garantujícím jeho dostatečnou viditelnost a trvalost. Podpis musí být naopak pořízen rukopisně.[11]

Mobilita směnky

Podle kritéria mobility lze na směnku nahlížet jako na cenný papír nezastupitelný, cirkulační, obchodovatelný a individuální. Posledně zmíněná vlastnost znamená, že namísto směnky nelze vydat hromadnou listinu.[12]

Další rozdělovací kritéria směnky

Podle dalších kritérií vykazuje směnka povahu konstitutivního cenného papíru, neboť emise směnky je předpokladem vzniku směnečných oprávnění.

Směnka je také abstraktní cenný papír, což se projevuje ve více významech. Předně v textu listiny, kde se neuvádí hospodářský důvod směnky. A také při uplatňování směnečných pohledávek u soudu se tento nezjišťuje.

Na závěr uveďme, že směnka je hlavní cenný papír, neboť není vydávána pro uplatnění práva z jiného cenného papíru, obligační a umořitelný.


Rozdělení směnek

U směnek rozlišujeme dva druhy, a to směnku cizí a směnku vlastní. Směnku cizí, neboli tratu, upravuje zákon směnečný a šekový v čl. I., části prvé, a lze ji definovat jako listinný cenný papír, který obsahuje bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu a další náležitosti v zákoně uvedené. Tento příkaz bývá ve směnečné listině často vyjádřen slovy: „Za tuto směnku zaplaťte…“. Tento druh směnky se vyznačuje tím, že v základní podobě má tři účastníky, a to výstavce, remitenta a směnečníka.

Směnka vlastní je pak upravena v čl. I., části druhé zákona směnečného a šekového. Lze ji definovat opět jako listinný cenný papír obsahující kromě ostatních podstatných náležitostí bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu. Ten bývá nejčastěji vyjádřen slovy: „Za tuto směnku zaplatím…“. Směnka vlastní má v základní podobě dva účastníky, a to výstavce a remitenta.

Směnky s redukovaným počtem účastníků

Jak již bylo uvedeno výše, má cizí směnka v základní podobě tři účastníky. Avšak zákon směnečný a šekový připouští, aby byla vystavena platná cizí směnka s redukovaným počtem účastníků. V čl. I. § 3 odst. 1 zákona směnečného a šekového se uvádí: „Směnka může znít na vlastní řad výstavce“. To znamená, že nadále ve směnce fakticky figurují dvě osoby, a to směnečník a výstavce, který je zároveň věřitelem ze směnky.

Tento typ směnky lze vystavit různými způsoby, a to označit remitenta jménem, kdy je nutno brát v potaz reálnou, respektive materiální, totožnost výstavce a remitenta.[13] Nestačí pouhá shoda jmen. Na druhou stranu postačí ve směnce namísto jména doplnit pouze „zaplaťte mně samotnému“, nebo „na řad můj vlastní“, v případě právnické osoby může tento údaj znít „na řad náš vlastní“.

Avšak i tato problematika se v praxi setkává s výkladovými problémy a odlišně formulovaný předmětný údaj může způsobit neplatnost směnky. Takovým případem se zabýval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 262/2006. V daném případě se jednalo o směnku cizí na vlastní řad výstavce, v níž výstavce použil namísto jména remitenta formulaci „na řad vlastní“. Nejvyšší soud ČR se ztotožnil s názory nižších soudů a judikoval, že dle čl. I. § 3 odst. 1 zákona směnečného a šekového může směnka znít na vlastní řad výstavce. Takovou směnkou pak výstavce přikazuje směnečníkovi, aby jemu samotnému (podepsanému výstavci) zaplatil směnečnou sumu. Remitent tudíž nemusí být osobou odlišnou od výstavce, ale musí být osobou odlišnou od směnečníka. Byla-li předložena směnka obsahující bezpodmínečný příkaz výstavce adresovaný směnečníkovi zaplatit „na řad vlastní“, takto formulovaný příkaz ukládá směnečníkovi, aby zaplatil sám sobě směnečnou sumu, důsledkem čehož je závěr o neplatnosti směnky.[14] V závěru předmětného rozhodnutí Nejvyšší soud ČR shrnuje, že čl. I. § 3 odst. 1 zákona směnečného a šekového vyžaduje, aby remitent byl na směnce označen způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, kdo je oprávněným ze směnky, čemuž údaj „na vlastní řad“ nevyhovuje.[15]

Citovaný závěr Nejvyššího soudu ČR může vzbuzovat rozporné názory na danou problematiku. Striktně formálně nelze cizí směnku obsahující namísto jména remitenta údaj „na řad vlastní“ hodnotit jinak, než že je neplatná pro neurčitost, kdo je ze směnky oprávněn. Otázkou ale zůstává, zda je takový výklad přínosný pro praxi.

P. Vojtek zastává opačný názor než Nejvyšší soud ČR. Připouští, že jde sice o otázku rozpornou, však zpravidla je ve směnečných vztazích zřejmé, jaký je obsah právního úkonu s uvedeným pojmem.[16]

Se závěrem Nejvyššího soudu se rozchází i R. Chalupa, který uvádí, že nejčastěji se užívá v cizí směnce na vlastní řad výstavce právě formulace „na vlastní řad“. Připouští sice, že dle současného znění zákona směnečného a šekového je vhodnější použít znění „na vlastní řad výstavce“, avšak zmíněná stručnější formulace je plně postačující.[17]

I zákon č. 1/1928 Sb., zákon směnečný, výslovně uvádí v § 5 odst. 1: „Výstavce může sama sebe označiti za remitenta (§ 3, č.3.; směnka na vlastní řád)“. Z jeho znění by bylo možné dovozovat, že označení remitenta „na vlastní řad“ je dostatečně jasné a určité. Otázkou zůstává, zda argumentace již neplatným právním předpisem je vhodná. Zvláště když současný zákon směnečný a šekový použil jinou formulaci.

Domnívám se, že při užívání takového striktně formálního právního instrumentu, jakým je směnka, nelze odhlédnout od smyslu a účelu zákona a úmyslu účastníků. Ten je, podle mého názoru, v tomto případě naprosto zřejmý. Sám zákon směnečný a šekový v čl. I. § 3 odst. 1 nedává jasný pokyn, jakým jiným zněním lze nahradit remitentovo jméno. To je záležitostí výkladu. Nicméně výklad Nejvyššího soudu ČR v rozsudku ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 262/2006, nepovažuji za odpovídající potřebám praxe. Nehledě na to, že může mít negativní důsledky pro majitele obdobných směnek, kteří se nyní stěží dovolají jejich platnosti před českými soudy.

Se směnkou cizí na vlastní řad výstavce však mohou být spojeny i problémy, s kterými výstavce směnky při její emisi nemusí počítat. Tím prvním je skutečnost, že výstavce je ze zákona nepřímým dlužníkem ze směnky cizí, a to dle čl. I. § 9 odst. 1 zákona směnečného a šekového, který uvádí: „Výstavce odpovídá za přijetí a zaplacení směnky“.

Důležité je, že nemůže účinně vyloučit vznik svého postihového závazku.[18] Tato skutečnost vyplývá z ustanovení čl. I. § 9 odst. 2 zákona směnečného a šekového. V situaci, kdy dojde k vystavení směnky na vlastní řad výstavce, je až do jejího přijetí akceptantem výstavce jediným dlužníkem ze směnky. Tedy v případě nepřijetí dluží pouze sám sobě. Taková směnka je pro něj z podstaty věci bezcenná. Následně může dojít k situaci, kdy výstavce a zároveň majitel této směnky, která zní na určitou sumu, převede směnku indosamentem na někoho jiného.

V praxi se stává, že je taková směnka převedena za cenu i několikanásobně nižší, než je její skutečná hodnota. A to z toho důvodu, že je velmi obtížné domoci se zaplacení na směnečníkovi. V případě převodu rubopisem se stává věřitelem třetí osoba, ale nepřímým dlužníkem zůstává výstavce směnky. Za předpokladu, že směnečná suma nebude zaplacena, může majitel uplatňovat svá práva proti nepřímému dlužníku, tedy výstavci. Zákon směnečný a šekový stanoví, že nebyla –li směnka zaplacena, může majitel při splatnosti směnky vykonat postih proti indosantům, výstavci a jiným osobám směnečně zavázaným.[19] Z uvedeného je patrné, že v důsledku bude původní věřitel povinen zaplatit celou směnečnou sumu, ačkoliv jemu samotnému bylo na základě převodu směnky poskytnuto plnění o mnoho menší.

Za další typ směnky cizí s redukovaným počtem účastníků je považována směnka dle čl. I. § 3 odst. 2 zákona směnečného a šekového. Ten stanoví: „Ve směnce může být udán jako směnečník sám výstavce“. V tomto případě se jedná o takzvanou zastřenou směnku vlastní, v níž figurují dva účastníci, a to výstavce, jenž je totožný se směnečníkem, a remitent.

Kombinací obou výše uvedených možností může vzniknout ještě třetí typ směnky cizí se sníženým počtem účastníků, a to zastřená směnka vlastní na vlastní řad. Jedná se o případ, kdy se ve směnce objevuje pouze jeden účastník, jenž se nachází v pozici výstavce, směnečníka i remitenta. Pro takovou možnost ovšem neexistuje rozumné odůvodnění. Jen těžko si lze představit účastníka, který vystaví směnku, podle níž se zavazuje zaplatit sám sobě.

Avšak i takovým případem se zabýval Vrchní soud v Praze, který takovou směnku označil za neplatnou. Konstatoval, že na sporné směnce kombinací dvou směnek došlo k takové nepřípustné situaci, kdy směnečníkovi je přikazováno, aby zaplatil sám sobě. Taková listina však nemůže být platnou směnkou.[20] Tímto rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil svůj ustálený názor na danou problematiku s ohledem na své dřívější rozhodnutí, v němž srovnatelnou situaci vyhodnotil stejně.[21]

Literatura se ovšem k zastřené směnce vlastní na vlastní řad staví rozporně. Někteří autoři se ztotožňují se stanoviskem judikatury a považují tyto kombinované směnky za neplatné. I přesto, že jsou tvořeny dvěma přípustnými možnostmi, nepřipouští jejich kumulativní užití, pouze alternativní. Ve výsledku by totiž zněla směnka na řad směnečníka. Tento většinový názor sdílí i J. Kotásek.[22]

Na straně druhé panuje přesvědčení, že zákon umožňuje vystavit zastřenou směnku vlastní na vlastní řad platně. Tento pohled zastává R. Chalupa, jenž připouští, že výstavce může být současně směnečníkem a současně remitentem.[23] Sice na jedné straně obecně tvrdí, že platná směnka cizí nemůže znít na řad směnečníka, naproti tomu uvádí jedinou výjimku z pravidla, a tou je právě zastřená směnka vlastní na vlastní řad.[24] Mezi těmito tvrzeními existuje zásadní rozpor.

V prvním tvrzení nedovoluje cizí směnku na řad směnečníka v té podobě, ve které na ní figurují dva účastníci, a to výstavce a jedna osoba v postavení remitenta a zároveň směnečníka. R. Chalupa nepřípustnost vyvozuje ze znění zákona směnečného a šekového ve smyslu neexistence výslovného ustanovení o totožnosti směnečníka a remitenta. Na druhou stranu však vykládá ustanovení čl. I. § 3 odst. 1 a 2 zákona směnečného a šekového tak, že nic nebrání použít předmětná ustanovení kumulativně. Z toho vyplývá možnost identity obou daných osob, respektive všech tří účastníků základního směnečného vztahu.[25]

S tímto názorem nelze souhlasit. Domnívám se, že zmíněná argumentace je naprosto chybná. Nevyplývá z ní jasný a rozumný důvod, proč by mělo být rozlišováno mezi dvěma výše uvedenými možnostmi, tedy zastřenou směnkou vlastní na vlastní řad a směnkou na řad směnečníka, kdy výstavcem je osoba odlišná. Za předpokladu, že nedojde k převodu směnek, z obou možností plyne závěr, že směnečník má platit sám sobě. Nezbývá proto, než souhlasit s postojem současné judikatury.

6.2 Směnky s redukovaným počtem účastníků – zahraniční praxe

K opačnému závěru dochází německá směnečná teorie a praxe. Německá právní úprava také počítá se směnkami s redukovaným počtem účastníků. Kombinaci obou zákonem předpokládaných možností však neupravuje.[26]

Tato problematika se tak stává pouze předmětem výkladu, který je odlišný od výkladu převládajícího v českém právním prostředí. Nepovažuje za neplatnou zastřenou směnku vlastní na vlastní řad výstavce, tedy směnku, v níž všichni tři účastníci základního směnečného vztahu jsou vtěleni do jedné osoby. Teprve indosací vzniká směnečný závazek. Německá literatura výslovně uvádí: „Wechselverpflichtungen entstehen dann nur durch Indossierung.“[27]


6 Náležitosti směnky cizí

Směnka je cenným papírem, který se vyznačuje přísnou formálností svého obsahu. Protože je poměrně snadno převoditelná a může dojít k tomu, že bude i vícekrát indosována, musí být po celou dobu její existence naprosto zřejmý a nepochybný obsah závazků z ní vyplývajících. Již proto, že současný majitel směnky nemá možnost vědět, jaký byl úmysl výstavce v době vydání této směnky. Tento striktně formální pohled na směnku vyplývá nejen ze zákona směnečného a šekového, jak bude dále uvedeno, ale rovněž z rozhodovací praxe soudů.

Příkladem může sloužit rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 9 Cmo 504/98, který zmiňuje, že směnka je vysoce formální cenný papír, který musí být naprosto určitý a nevyvolávající jakoukoliv pochybnost o právech a povinnostech s ním spojených.[28] Ve stejném smyslu se vyjádřil Vrchní soud v Praze i později.[29]

Zákon směnečný a šekový v čl. I § 1 uvádí v osmi bodech výčet náležitostí cizí směnky. Jejich absence způsobuje neplatnost směnky. V čl. I. § 2 odst. 1 stanoví: „Listina, v které chybí některá náležitost uvedená v předchozím paragrafu, není platná jako cizí směnka, s výhradou případů uvedených v následujících odstavcích.“

Případem uplatnění zmíněné výhrady je údaj splatnosti, jehož absence je nahrazena fikcí, podle níž se jedná o vistasměnku, tedy směnku splatnou na viděnou. Obdobně je postupováno v případě platebního místa, při jehož neuvedení se má za to, že je shodné s místem uvedeným u jména směnečníka. Stejně tak při neudání místa vystavení platí, že tímto místem je místo uvedené u jména výstavce.[30]

Uvedené výjimky ovšem nic nemění na skutečnosti, že nepřítomnost ostatních náležitostí dle zákonných požadavků má za následek neplatnost směnky. Tuto sankci uplatňuje zákon i na jiných místech, například v souvislosti se splatností směnky a nedodržením zákonem předepsaných dob splatnosti dle čl. I. § 33 odst. 1 a 2.

Problematikou neplatnosti směnky se zabýval ve své rozhodovací činnosti několikrát i Vrchní soud v Praze. A to zejména otázkou, zda se neplatnost směnky, v případě rozporných nebo neurčitých údajů v ní obsažených, posuzuje pouze podle předpisů směnečného práva, nebo zda ji lze hodnotit i dle ustanoveních týkajících se obecně platnosti právních úkonů. Zde je důležité si povšimnout, že během několika let došlo ke změně v názoru Vrchního soudu v Praze na tuto problematiku.

Nejprve bude vhodné zaměřit se na rozsudek ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 9 Cmo 504/98. Ten se zabýval neurčitým stanovením data splatnosti směnky a označil tuto směnku za neplatnou z důvodu rozporu s § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“).[31]

Od tohoto názoru se však daný soud odchýlil v rozsudku ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 5 Cmo 267/2008. V předmětné věci se jednalo o rozpor a neurčitost stanovení data splatnosti, avšak Vrchní soud v Praze konstatoval, že v případě posuzování platnosti směnky je třeba postupovat pouze podle příslušných ustanovení zákona směnečného a šekového, nikoliv dle obecných předpisů upravujících platnost právních úkonů. Může nastat situace, že určitá listina nebude platnou směnkou, přestože všechna právní ujednání v ní obsažená budou z pohledu předpisů o právních úkonech perfektní. Vzhledem k uvedeným argumentům tedy nelze použít § 37 odst. 1 občanského zákoníku.[32]

Jednotlivé náležitosti cizí směnky

Ustanovení čl. I. § 1 zákona směnečného a šekového upravuje náležitosti cizí směnky takto:

„Cizí směnka obsahuje:

  1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána;
  2. bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu;
  3. jméno toho, kdo má platit (směnečníka);
  4. údaj splatnosti;
  5. údaj místa, kde má být placeno;
  6. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno;
  7. datum a místo vystavení směnky;
  8. podpis výstavce.“

Označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána

Ustanovení čl. I. § 1 bodu 1. v sobě skrývá v podstatě několik náležitostí a podmínek, které musí být splněny, aby šlo o platnou směnku. V prvé řadě se jedná o slovo „směnka“, které musí být součástí textu, dále o jazyk, v němž má být tato listina sepsána, a o samotnou listinu.

Označení, že jde o směnku, neboli směnečná klauzule, musí být skutečně součástí daného textu na směnce. Umístění slova „směnka“ jen do nadpisu či jeho ozdobný předtisk na boku listiny nestačí.[33] Nejčastěji se v praxi vyskytuje znění: „Za tuto směnku zaplaťte…“.

Danou problematikou se zabýval i Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002. Zde rozebírá situaci, kdy se dovolatelka domáhá neplatnosti směnky z toho důvodu, že v listině se všemi zákonnými náležitostmi je právě slovo „směnka“ napsáno odlišným typem písma (velikostí a vzdáleností písmen) než ostatní text. Argumentuje tím, že označení v téhle podobě není součástí vlastního textu listiny. K tomuto vyslovil Nejvyšší soud ČR jednoznačný závěr, v němž vyjádřil nesouhlas s tímto tvrzením. Konstatoval, že není podstatné, jakým typem či velikostí písma je slovo směnka do vlastního textu listiny vepsáno, ale je podstatné, zda spolu s textem, do kterého je vepsáno, tvoří souvislý a na sebe navazující text nevzbuzující pochybnosti, že je jeho součástí.[34]

Z výše uvedeného vyplývá, že ačkoliv české směnečné právo klade vysoké nároky na formu směnky, nelze tento požadavek dovést do absurdních důsledků. Nebude vždy možné zajistit, aby byl celý směnečný text napsán naprosto stejně. Například při používání předepsaných formulářů, jež se v obchodních stycích používají velmi často, se předpokládá jeho vyplnění odlišně od předtištěného textu.

Co se týká jazyka, klade zákon směnečný a šekový důraz na jednotu jazyka, v němž je vyjádřeno slovo „směnka“ a celý další text. Vzhledem k tomu, že dané ustanovení uvádí slovo „jazyk“ v jednotném čísle, lze dovodit, že zákon požaduje jednotný jazyk pro celé znění směnečného textu.

V otázce jazyka není bez zajímavosti zmínit benevolentní přístup německé teorie a praxe. Podle této k platnosti cizí směnky postačí, je–li v jednotném jazyce uvedeno slovo „směnka“ a příkaz zaplatit směnečnou sumu, nejčastěji vyjádřený slovem „zaplaťte“. Ostatní text může být v jazyce odlišném. Tato vícejazyčná směnka, označovaná také slovním spojením gemischtsprachiger Wechsel, pak může vypadat takto: „At Oct 14, 1963 pay this Bill of exchange to the order auf eigene Siebzehntausend Deutsche Mark.“[35]

V neposlední řadě vyvstává otázka, zda je nutné překládat i místní údaje ve směnce užité do jazyka, v němž je tato vypsána. Příkladem může sloužit situace, kdy je směnka vydána v českém jazyce a jako platební místo je označeno město Graz. Nezpůsobí výstavce neplatnost směnky pro nejednotnost jazyka tím, že nepřeloží rovněž tento údaj (tedy neuvede Štýrský Hradec)? Obecně panuje názor, že nikoliv. Je nutno považovat obě varianty za možné a dovolené.[36]

Zákon v předmětném ustanovení počítá se směnkou jako listinou. O listinné podobě a materiálech zhotovení směnky bylo již v této souvislosti pojednáno výše. Požaduje se pouze, aby se jednalo o takovou věc, která je schopna relativně stabilně zachytit text a na níž je možno rozeznat rub a líc a připojit přívěsek.[37]

Bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu

Zákon směnečný a šekový v čl. I. § 1 bodu 2. vyžaduje, aby příkaz k zaplacení směnečné sumy byl bezpodmínečný. Tento nedostatek stíhá sankcí neplatnosti dle čl. I. § 2 odst. 1.

Další požadavek, jenž zdůrazňuje předmětné ustanovení, je zaplacení určité peněžité sumy. Zákon směnečný a šekový vyžaduje pouze peněžité plnění. Není tedy možné zavázat se k plnění jinému, nepeněžitému. To znamená, že nelze vystavit směnku na jakékoliv naturální plnění.

Třetí a velmi podstatnou podmínkou platnosti směnky je, aby tato byla vystavena na sumu, která je dostatečně určitě vyjádřena. Směnečná suma může být udána pouze slovy, pouze čísly, nebo slovy i čísly. Zákon směnečný a šekový v čl. I. § 6 upravuje dvě situace, které se vztahují na případy, kdy je suma udána slovy i čísly a tyto údaje se neshodují, dále pokud je na směnečné listině vyjádřena několika slovy nebo několika čísly a tyto údaje se neshodují. V prvém případě má přednost suma vyjádřená slovy, ve druhém pak platí suma nejmenší. Může však dojít i ke kombinaci obou, a to tak, že na směnce bude nějaká suma vyjádřena několika slovy, které se neshodují, a zároveň několika jinými čísly, které se rovněž neshodují. Pak je nutné přihlédnout pouze ke slovnímu vyjádření a v rámci něj pak vybrat sumu nejnižší.

S určitostí směnečné sumy jako takové úzce souvisí i určité vyjádření měny, v které má být plnění poskytnuto. Pokud má být směnka platná, je nutné, aby byla vystavena na měnu, která v okamžiku vystavení existuje. Není na překážku, že tato měna není v oběhu v místě platebním. Tato skutečnost nemá za následek neplatnost směnky. Naopak zákon směnečný a šekový takovou situaci předpokládá a umožňuje zaplatit směnečný peníz v cizí měně, nebo dle čl. I. § 41 odst. 1 v tuzemské měně v případě, že směnka zní na měnu cizí. Směnečná suma však musí být zaplacena v měně, na kterou směnka zní, pojme-li výstavce do směnky doložku o efektivním placení dle čl. I. § 41 odst. 3. Obvykle je tato vyjádřena slovem „efektivně“. Dříve se také používalo doložky „in natura“.[38]

S problematikou určitosti měny se setkávala česká směnečná praxe nejčastěji na počátku 90. let. Jak již bylo uvedeno výše, podstatnou podmínkou platného vyjádření směnečné sumy je existence dané měny v okamžiku vystavení. Dle zákona č. 60/1993 Sb., o oddělení měny, došlo při rozdělení Československa k oddělení měn České a Slovenské republiky. Zanikla tak koruna československá a namísto ní vznikla na území České republiky koruna česká, v případě Slovenské republiky koruna slovenská. Nařízení vlády č. 61/1993 Sb. ustanovilo za den oddělení měny 8. únor 1993.

Avšak i po tomto datu se objevovaly předepsané směnečné formuláře znějící stále na Kčs. V obchodních stycích v mnoha případech nadále docházelo k vystavování směnek, aniž by výstavci vzali v potaz již neexistující korunu československou. Pravděpodobně v domnění, že tato bude automaticky považována za korunu českou.

Rozhodovací praxe ovšem jednotně přijala zcela opačný názor na danou problematiku. To lze pozorovat v rozsudcích krajských i vrchních soudů. Krajský obchodní soud v Brně vyjádřil své stanovisko v dané věci tak, že směnka vystavená po 8. 2. 1993 na koruny československé nemůže být platná, jelikož v daném okamžiku se již jednalo o neexistující měnu. Konstatoval, že směnka jako cenný papír vystavený po tomto datu na Kčs nesplňuje požadavek uvedení určité peněžní sumy a je tedy směnkou absolutně neplatnou.[39] Stejně tak Vrchní soud v Praze se ztotožnil v obdobné věci s těmito závěry. Rovněž vyjádřil přesvědčení, že směnka vystavená po dni oddělení měny nemůže být platnou, a to z toho důvodu, že koruna československá v té době již nebyla v oběhu v České republice, ani nikde jinde. Není tedy jasné, kolik má být za směnku zaplaceno. Nelze použít ani ustanovení o přepočtu měny, neboť toto se vztahuje pouze na závazky existující ke dni 8. 2. 1993.[40] Naprosto souhlasné stanovisko zaujal ve věci vystavení směnky na koruny československé i Vrchní soud v Olomouci.[41]

Předmětnou vadu nelze zhojit ani vepsáním slovního spojení „korun českých“ za uvedenou částku v případě ponechání předepsané zkratky Kčs na listině. Pak dojde k situaci, že směnka zní na jednu měnu neexistující a jednu existující, čímž zapříčiní její vnitřní rozpornost. Nelze použít domněnku, že zkratka Kčs platí za nenapsanou. Argument, že jedna z měn již není platná, nelze brát v úvahu. Nepoužije se ani podpůrné pravidlo vyjádřené v čl. I. § 6 zákona směnečného a šekového. Toto ustanovení se týká toliko směnečné sumy, tzn. částky, která má být zaplacena. Nevztahuje se však na rozpory mezi měnou, v níž je směnečná částka vyjádřena.[42]

V této souvislosti je důležité doplnit, že výše uvedené se vztahuje pouze na případy, kdy taková směnka byla vystavena po datu odluky. Pokud byla směnka vystavena dříve a je splatná až po tomto datu, nezakládá tato skutečnost neplatnost směnky z důvodu neurčitosti směnečné sumy. Uvedení bývalé československé měny na směnce nebrání její platnosti a vymahatelnosti.[43] Pak dojde k přepočtu měny dle pravidel stanovených v zákoně č. 60/1993 Sb., tedy k přepočtu v poměru jedna ku jedné.

Se stanoviskem současné judikatury se však ne vždy překrývají názory literatury. Například R. Chalupa odmítá tvrzení, že nelze platně vystavit směnku na měnu, která již nikde neexistuje. Lze pak analogicky použít pravidla pro přepočty měn, jak k tomu došlo po rozpadu federace v roce 1993. K tomu uvádí, že směnečná pohledávka nemusí být dokonce vůbec vyjádřena v platné měně. Směnečný peníz může být uveden v jakékoliv cizozemské měně, měně početní, a dokonce i v měně již neplatné.[44]

S tímto závěrem však nelze souhlasit. Zde musíme vzít v úvahu i možnost, že by byla vystavena směnka na měnu neplatnou třeba již několik desetiletí. To by dle mého názoru činilo v praxi velké potíže. Jistě si nelze rozumně představit, že by v obchodním styku byly dosud vystavovány směnky znějící na koruny československé. Pokud bychom souhlasili s názory R. Chalupy, museli bychom stanovit určitou časovou hranici, od které nelze již vystavovat směnky na neplatnou měnu. V opačném případě bychom tak mohli činit donekonečna, což vede až k absurdním důsledkům. Proto považuji za vhodné většinové řešení teorie a judikatury v tom smyslu, že nelze platně vystavit směnku na měnu již neexistující. Tento názor sdílí rovněž J. Kotásek.[45]

K podobným problémům dochází i v dalších státech Evropy, zejména v členských státech Evropské unie, v nichž již byla zavedena místo jejich původních měn jednotná měna Euro. V takzvaném přechodném období od 1. 1. 1999 do 31. 12. 2001 mohly být směnky platně vydávány jak na měnu Euro, tak na původní národní měnu.

Je pozoruhodné, jak odlišně se staví německá a česká literatura ke směnkám vystaveným na měnu již neexistující. V německém případě se jedná o DM (Deutsche Mark) po uplynutí přechodného období. Jak bylo uvedeno výše, v České republice převládá názor, že taková směnka je neplatná. Německá literatura připouští přepočet směnečné sumy vyjádřené v DM na měnu Euro, a tedy nesankcionuje takto vystavenou směnku neplatností.[46]

Jméno toho, kdo má platit

Zákon směnečný a šekový ve svém čl. I. § 1 bodu 3. výslovně uvádí: „Cizí směnka obsahuje jméno toho, kdo má platit (směnečníka).“ Směnečník, neboli trasát, je jedním ze tří účastníků základního směnečného vztahu založeného cizí směnkou.

V prvé řadě bude důležité se zabývat tím, jak má být směnečník ve směnečné listině označen. Zákon výslovně požaduje, aby bylo uvedeno jeho jméno. Otázkou zůstává, zda je možné, aby byla platně vystavena směnka, jež bude obsahovat opisné označení směnečníka. Jednalo by se tak o případ například „starší bratr Josefa Dokoupila“ nebo „ředitel společnosti ABC“ a podobně. Literatura se shoduje, že takové opisné určení nebude přípustné, byť by šlo o poměrně snadno identifikovatelnou osobu.[47] I R. Chalupa se v podstatě ztotožňuje s tímto závěrem a nepřipouští zprostředkované označení směnečníka.[48]

Výkladový problém nastává v případě zastřené směnky vlastní. Tou přikazuje výstavce sám sobě zaplatit remitentovi určitou peněžitou sumu, neboť zákon směnečný a šekový v čl. I. § 3 odst. 2 umožňuje, aby výstavce byl totožný se směnečníkem. Ovšem otázkou zůstává, zda je možné použít nepřímé označení směnečníka odkazem na výstavce. Judikatura tuto problematiku nerozebírá. Pouze literatura se víceméně shoduje v názoru, že tento případ je jediným, kdy může dojít k opisnému označení směnečníka ve směnečné listině.[49]

S označením směnečníka úzce souvisí i místo na směnečné listině, kde má být jeho jméno udáno. Zákon v tomto ohledu žádné pravidlo neuvádí. Tato okolnost vyplývá spíše ze zavedené praxe. Stejně tak jako podpis výstavce se nejčastěji umisťuje v pravém dolním rohu listiny, můžeme říci, že údaj směnečníka se zpravidla vyskytuje v levé dolní části směnečné listiny. Vrchní soud v Praze toto označuje za obecnou zvyklost právě sem umisťovat údaj směnečníka.[50]

Aby bylo bezpochyby jasné, že se jedná právě o osobu, které je přikazováno zaplatit směnečnou sumu, je možné, aby její jméno předcházelo slovo „směnečník“. Vhodné je rovněž zakomponovat oslovení směnečníka přímo do směnečného textu.

Avšak ani jedna z nastíněných možností není obligatorní. Ve směnce nemusí být uveden žádný údaj, který označuje směnečníka. V takovém případě je velmi důležité přihlédnout právě k umístění jeho jména. S výše uvedeným závěrem souhlasí i česká rozhodovací praxe. Vrchní soud v Praze judikoval, že je –li na směnečném formuláři na obvyklém místě v levé dolní části líce směnky uvedeno označení osoby, k níž zcela zřejmě směřuje směnečný příkaz, jde o směnečníka, i když tento údaj není výslovně uvozen slovem „směnečník“.[51]

V souvislosti s údajem směnečníka na směnce je nutné rozlišovat, kdy je vystavena platná směnka a kdy je směnečník z této směnky zavázán. Pouhým přikázáním výstavce směnečníkovi, aby zaplatil, se automaticky trasát nezavazuje. Tato skutečnost nastává až přijetím, neboli akceptací směnky. Přijetí se dle čl. I. § 25 odst. 1 zákona směnečného a šekového na směnce vyjadřuje slovem „přijato“ nebo jiným slovem stejného významu. Takovým může sloužit například výraz „akceptováno“, „akceptuji“ a podobně. Následně se směnečník podepíše. Zákon umožňuje, aby k akceptaci došlo pouhým podpisem směnečníka na směnce. Až uvedenými právními úkony se stává směnečník přímým dlužníkem ze směnky a označujeme ho za akceptanta.

Závěr, že směnečník se stává směnečným dlužníkem až přijetím (akceptem) směnky, potvrzuje rovněž Vrchní soud v Praze.[52] Tímto potvrdil svou ustálenou judikaturu v dané oblasti. Ve svém dřívějším rozhodnutí vyjádřil naprosto stejný názor v tom, že k tomu, aby se směnečník přeměnil na skutečného dlužníka je nutné, aby tento směnku přijal.[53] Stejně tak považuje podpis směnečníka pod akceptační doložkou za skutečnost, kterou mu vzniká přímý dluh ze směnky.[54]

Z výše uvedených souladných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že v dané oblasti se nevyskytují pochybnosti nebo výkladové problémy. Dle mého názoru nutnost přijetí směnky vyplývá ze samotné podstaty práva, kdy obecně nelze samovolně zavázat třetí osobu, aniž by s tím tato vyslovila svůj souhlas. Je tedy naprosto jasné, že předtím, než se směnečník stane dlužníkem, musí projevit svou vůli tímto směrem. V tomto případě je projevem jeho vůle přijetí směnky.

Jak bylo uvedeno v předcházejícím textu, nelze zaměňovat platnost směnky s její závazností. Směnka může být platně vystavena, a přesto nemusí být nikdy akceptována. Situace, kdy cizí směnka postrádá přímého dlužníka, nemá za následek její neplatnost. Věřitel přece může ještě uplatňovat svá práva vůči ostatním osobám směnečně zavázaným, minimálně vůči výstavci jako nepřímému dlužníkovi ze směnky, jenž se tohoto závazku zásadně nemůže zbavit. Jednou výjimkou, která se nabízí, je převod směnky cessí. Avšak tato problematika není součástí tématu této kapitoly.

Za platnou směnku je tedy možné považovat listinu, která obsahuje všechny podstatné náležitosti požadované zákonem. Je – li součástí směnečné listiny označení směnečníka, jde o platnou cizí směnku bez ohledu na to, zda bude nebo nebude později platně akceptována.[55] Zde je vhodné připojit rovněž úvahu, jaké následky by měla skutečnost, kdyby směnečné právo sankcionovalo neakceptované směnky neplatností. Vzhledem k tomu, že v praxi se vyskytuje nespočet vystavených směnek, které dosud nebyly předloženy k přijetí, nebo je směnečník z jakéhokoliv jiného důvodu odmítl přijmout, není jasné, jak by nadále tento institut mohl fungovat. Nelze uvažovat o postupu, kterým by se dodatečnou akceptací stala směnka platnou. Navíc s přihlédnutím k tomu, z jakého důvodu by směnečník přijímal závazek, který vyplývá z neplatného právního úkonu. Z uvedeného je patrné, že taková teorie by vedla k nesmyslným závěrům. Proto tedy nemůže být sporné, že neakceptovaná směnka je směnkou platnou.

Co se týká platnosti směnky cizí z pohledu údaje směnečníka, je na závěr vhodné uvést, že na směnce postačí uvést jeho označení jménem, aniž by toto označení bylo zcela správné. Musí být jen nepochybné a určité, komu je přikazováno zaplatit směnečnou sumu. Není nutné, aby jméno této osoby bylo zcela shodné s úplným jménem této osoby.[56] Podobně volně se k problematice vyjádření údaje směnečníka staví i P. Bülow. K platnosti směnky nevyžaduje celé bezchybné jméno, postačí správné příjmení s nesprávným křestním jménem.[57]

Nemusí se však ani jednat o reálně existující osobu. V takovém případě směnka nadále zůstává platnou, avšak je zřejmé, že ztrácí svůj hospodářský účel, neboť nebude možné zajistit její akceptaci, a tím i vymožení předmětné částky na směnečníkovi. Tato skutečnost však opět nic nemění na tom, že směnka cizí má stále svého nepřímého dlužníka.

I J. Kotásek zastává názor, že zcela nesprávné označení směnečníka nebo uvedení směnečníka neexistující osoby nemůže nikdy vést k neplatnosti směnky.[58] Z. Kovařík se pak zabývá podrobněji případnými problémy, které mohou vzniknout při vypsání neexistující osoby na místo směnečníka. Jednoznačným následkem je neakceptovatelnost směnky, neboť nebude možné dosáhnout identity podpisu a směnečníka ve směnce. Navíc poukazuje na důležitější praktickou okolnost. I v případě, že by směnečník reálně existoval, stvrdil přijetí podpisem, avšak nebyl označen dostatečně určitě, může vzniknout pochybnost o formální a materiální identitě. Podepsaný příjemce by se mohl případně ubránit závazku povinnosti zaplatit směnku.[59]

Rovněž německá odborná literatura připouští platnost směnky i v případě nesprávně uvedeného směnečníka. „Bei dieser Angabe kann es nicht darauf ankommen, ob der Bezogene wirklich so heißt oder ob er überhaupt existiert“.[60]

Údaj splatnosti

Údaj splatnosti uvádí zákon směnečný a šekový v čl. I. § 1 bodu 4. jako čtvrtou náležitost směnky cizí. Výslovné vyjádření však vzhledem k následujícím ustanovením zákona nelze považovat za nezbytné. Jeho absence nutně nezpůsobuje neplatnost směnky. Podpůrné pravidlo vyjádřené v čl. I. § 2 odst. 2 zní: „O směnce, v níž není údaj splatnosti, platí, že jest splatná na viděnou.“

Z tohoto vyplývá, že údaj splatnosti lze ve směnečné listině označit více způsoby. Zákon směnečný a šekový stanoví v čl. I. § 33 odst. 1 taxativní výčet těchto možností. Směnku lze vystavit na viděnou (vistasměnka), na určitý čas po viděné (lhůtní vistasměnka), na určitý čas po datu vystavení (datosměnka) a na určitý den (fixní směnka).

  • Vistasměnka je splatná při předložení a obecně musí být předložena k placení do jednoho roku od vystavení. Splatnost u vistasměnky se zakládá výslovně použitím slov „na viděnou, „při předložení“, „po viděné“.[61] Není to však nezbytné. Jak bylo zmíněno výše, ze zákona se za vistasměnku pokládá i taková směnka, na níž není vyznačen žádný údaj splatnosti.
  • Směnka se splatností na určitý čas po viděné, nebo–li lhůtní vistasměnka, musí být předložena k přijetí do jednoho roku od vystavení. Tímto datem, respektive datem protestu, se pak řídí její splatnost. U daného typu použité splatnosti postačí ve směnečné listině uvést například „za týden po viděné“ a podobně.
  • Třetí možností, kterou poskytuje zákon směnečný a šekový, je směnka splatná na určitý čas po datu vystavení, takzvaná datosměnka. Formulace, kterou lze použít, může znít například „zaplaťte za týden po vystavení“, „za tři týdny po datu vystavení“ a podobně.
  • Nejjednodušší z hlediska přehlednosti a počítání času je fixní směnka. Jako údaj splatnosti se zde použije výslovně konkrétní den, nejlépe vyjádřen přímo datem, například „20. 5. 2009“. Není to však podmínkou. Určitý den je možné stanovit i slovním spojením jako „druhé pondělí v květnu roku 2009“ a podobně. Musí být pouze naprosto jasné, o jaký den se jedná.

Určitosti stanovení data splatnosti směnky není na překážku ani uvedení nepříliš jednoznačného údaje, jakým může být například „za půl měsíce“, „na konci měsíce“, „na začátku měsíce“ a podobně. Jinak velice formální směnečné právo, které jindy nepřipouští žádnou pochybnost v určitosti a jasnosti náležitostí směnky, umožňuje zde vyjádřit splatnost i výše uvedenými údaji. Stanovuje pro tyto případy podpůrné pravidlo v čl. I. § 36 odst. 3 a 5, kdy za začátek, střed a konec měsíce považuje první, patnáctý a poslední den tohoto měsíce a za polovinu měsíce označuje patnáct dní.

V souvislosti se splatností směnky je důležité uvést, jaké jsou možnosti a formulace, které způsobují neplatnost směnky. V prvé řadě již sám zákon směnečný a šekový v čl. I. § 33 odst. 2 nepřipouští jinou dobu splatnosti, než jak výslovně uvádí. Dále ani směnky se splatností postupnou nepovažuje za platné. R. Chalupa uvádí příklady takových nedovolených splatností. Jedná se, kromě výše uvedené postupně splatné směnky, například o směnky se splatností závislou na jiné než zákonem předvídané okolnosti, směnky s neomezenou splatností, směnky se splatností nemožnou.[62] V posledně uvedeném případě může jít o vyjádření dne, který neexistuje, například 30. 2. 2009. Nedovolené jsou rovněž směnky se splatností, která předchází dni vystavení směnky.

V neposlední řadě je třeba se zabývat třemi typy splatností, které způsobují v praxi četné potíže a jimiž se rovněž ve své rozhodovací činnosti zabývaly české soudy.

Za prvé. Vzhledem k ustálené judikatuře v této oblasti za platnou směnku není možné považovat tu, v níž je vyznačeno několik údajů splatnosti a tyto jsou vzájemně v rozporu. Příkladem může sloužit judikatura Vrchního soudu v Praze. V dané právní věci byla soudu předložena vlastní směnka, v níž byl uveden jako součást směnečného prohlášení údaj „VISTA směnka“ s tím, že v dalším textu následovalo vypsání konkrétního data splatnosti. Jak bylo popsáno výše, je směnečným právem považován termín vistasměnka za označení směnky splatné na viděnou. To, že bylo dále uvedeno přesné datum, způsobuje rozpor v době splatnosti směnky a má za následek její neurčitost. Vrchní soud v Praze tedy konstatoval, že údaj "VISTA směnka" jako součást směnečného prohlášení znamená, že jde o směnku splatnou na viděnou. Obsahuje-li však směnečné prohlášení nadto ještě označení určitého dne splatnosti, jde o dva navzájem se vylučující údaje o splatnosti směnky a taková směnka je proto neplatná pro neurčitě stanovenou splatnost.[63] Obdobný závěr uvedl Vrchní soud v Praze později, opět v souvislosti s problematikou několika rozporných dat. Vyjádřil přesvědčení o neplatnosti směnky, z níž není jasné, který údaj ze dvou uvedených je použitelný. Nelze určit, který z nich je „lepší“.[64] Z tohoto vyplývá závěr, že pokud směnka obsahuje dva navzájem si odporující údaje splatnosti, jde o směnku neplatnou pro její neurčitost.

Závěrem lze dodat, že v předmětném případě směnečné právo neumožňuje napravení uvedených vad tím, že se použije ustanovení čl. I. § 2 odst. 2 zákona směnečného a šekového. Tento dopadá pouze na situace, kdy ve směnce není uveden údaj žádný, nikoli že k napsaným datům nebude přihlíženo. To by muselo být v zákoně výslovně dovoleno. Avšak zákon směnečný a šekový nedává žádný prostor pro takovou úvahu. Nelze tedy dovozovat, že se jedná o směnku splatnou na viděnou.

S určitostí stanovení data splatnosti úzce souvisí i takzvaná splatnost lhůtní. To znamená, že ve směnce je vyjádřena například slovním spojením „do 31. března 2009“ nebo „během dvou týdnů od data vystavení“ a podobně. Směnečná teorie a praxe lhůtní splatnost odmítá a sankcionuje takové směnky neplatností. Ať je již ve směnce uveden jakýkoliv údaj splatnosti ze čtyř možných, musí být naprosto jasné a nesporné, že se vždy bude jednat o jeden konkrétní den.

Matoucími se mohou zdát lhůtní vistasměnky a datosměnky, které se většinou vyjadřují pomocí počítání lhůt od přijetí (v případě lhůtní vistasměnky) nebo od vystavení (v případě datosměnky). Příklad takové formulace je „zaplaťte za 30 dnů od vystavení“ nebo jen „zaplaťte 30 dnů od vystavení“. Tyto mohou navodit představu, že plněno má být v té lhůtě, jež je určena. Takový závěr je však zcela nesprávný. Z údaje splatnosti směnky, jež má být splatná v určité lhůtě po vystavení, musí vyplývat, že splatnost připadá až na poslední den lhůty.[65]

Vrchní soud v Praze následně potvrdil svůj ustálený názor na směnky se splatností lhůtní. Byl mu předložen případ směnky se splatností vyjádřenou „do 30. 6. 1997“ a zároveň „dne 30. 6. 1997 do 20:00 hod.“. V tomto okamžiku je důležité zabývat se právě stanovením splatnosti pomocí vazby „do data“. Směnečné právo v mnoha oblastech vyžaduje naprostou přesnost a určitost jednotlivých údajů na směnce. Vzhledem k jejímu formálnímu založení, oběžné povaze a snadné převoditelnosti musí být úmysly výstavce zřejmé pro všechny současné i budoucí účastníky. Při stanovení lhůtové splatnosti tak není jasné, v který konkrétní den má být závazek splněn. Může se tak stát vlastně kterýkoliv den v průběhu lhůty. Proto Vrchní soud v Praze konstatoval, že taková směnka je neplatná z důvodu rozporu s čl. I. § 33 odst. 2 zákona směnečného a šekového.[66]

V uvedeném případě je zajímavé pozorovat souběh několika určení splatnosti. Jedná se o již zmíněnou splatnost lhůtní, dále pak splatnost v určitou hodinu. Je třeba uvést, že tyto se nacházejí ve vzájemném rozporu. Není tedy pochyb, že se jedná o neplatnou směnku. Zůstává však otázkou, dle jakého ustanovení tuto neplatnost posoudit. Lhůtní splatnost již byla rozebrána výše, co se týká splatnosti v určitou hodinu, odkazuji na další odstavec. Zde je vhodné zaměřit se na rozpornost obou údajů na předmětné směnečné listině. Nabízí se možnosti, že se jedná o neplatnost z důvodu rozporu s předpisy směnečného práva, nebo o rozpor s předpisy upravujícími obecně neplatnost právních úkonů, tedy zvláště § 37 občanského zákoníku. Nyní se dostáváme do situace, jež byla popsána výše v obecném úvodu k náležitostem směnky cizí. Došlo zde ke dvěma odlišným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze. V tom prvním se soud přiklání k názoru, že neurčitost způsobená několika nesouladnými údaji se posuzuje dle § 37 občanského zákoníku.[67] K opačnému závěru však soud dospěl později, kdy judikoval, že § 37 občanského zákoníku je ve vztahu k tomu, zda jde či nejde o platnou směnku, nepoužitelný.[68]

Na závěr zbývá pojednat o směnce se splatností v určitou hodinu. Ačkoliv směnečné právo vyžaduje určitou přesnost, vyvstává otázka míry této přesnosti. Z čl. I. § 33 odst. 1 zákona směnečného a šekového vyplývá nejpřesnější údaj jeden den. Zbývající úvahy jsou otázkou výkladu a zvláště judikatury. Ta nepřipouští uvádět údaj splatnosti konkrétněji než jeden den. V praxi se lze setkat se směnkami, v kterých výstavci stanovují, většinou pro upřesnění, určitou hodinu, kdy má být směnečná suma směnečníkem zaplacena. Takové ustanovení může znít například „za tuto směnku zaplaťte dne 5. 5. 2009 v 10:00 hod.“. Dle závěru Vrchního soudu v Praze je směnka, kde splatnost je určena tak, že je splatná určitého dne v určitou hodinu, neplatná podle čl. I. § 33 odst. 2 zákona směnečného a šekového.[69]

7.1.5 Údaj místa, kde má být placeno

Údaj místa, kde má být placeno, je další z náležitostí cizí směnky, k níž se váže podpůrné pravidlo, jenž absenci výslovného vyjádření tohoto údaje nahradí. Toto pravidlo je obsaženo v čl. I. § 2 odst. 3 zákona směnečného a šekového: „Není–li zvláštního údaje, platí, že místo uvedené u jména směnečníkova je místem platebním a zároveň místem směnečníkova bydliště“.

V souvislosti s touto problematikou je nutné položit si otázku, jak konkrétně musí být platební místo ve směnce vyjádřeno. Určení tohoto místa má mimořádný praktický význam. Nejedná se pouze o požadavek zákona. Význam spočívá zvláště v tom, že směnečník musí vědět, kde má být připraven v době splatnosti splnit svůj závazek. Naproti tomu věřitel, pokud chce dosáhnout zaplacení směnečné sumy, je povinen směnku předložit k placení právě v platebním místě, které je na směnce uvedeno. Z těchto důvodů je jasné, proč přesně vyjádřený údaj místa, kde má být placeno, představuje pro strany směnečného vztahu tak důležitou skutečnost. Nemusí se ovšem jednat jen o směnečníka a remitenta, ale i o směnečného ručitele, indosanty, indosatáře a tak dále.

Zdánlivě jednoduchá a srozumitelná úprava této problematiky však skrývá několik nejasných skutečností, které nejsou zákonem výslovně upraveny a které byly v posledních letech řešeny rozhodovací činností českých soudů. Je nezbytné zabývat se alespoň těmi nejdůležitějšími z nich, které v praxi mohou vytvářet četné problémy.

Jak již bylo zmíněno výše, v místě platebním se směnka předkládá k placení osobě, která je povinna zaplatit směnečnou sumu. Z povahy směnky vyplývá nutnost dostatečně určitého vyjádření takového místa. Předložení směnky k placení je jednou z podmínek, která musí být splněna v případě, že majitel směnky požaduje plnění po směnečně zavázané osobě. Proto je nezbytné údaj místa, kde má být placeno, uvést řádně tak, aby nedocházelo k nejasnostem. Zde je namístě zabývat se jednotlivě několika možnostmi sporného nebo neplatného vyjádření dané náležitosti, které směnečná teorie a praxe shledává významnými.

V první řadě nelze považovat za přípustné uvedení alternativního místa splatnosti. Tento může být na směnce uveden jen jeden.[70] S takovým závěrem se ztotožňuje rovněž Vrchní soud v Praze, který také považuje směnku obsahující více platebních míst vedle sebe za neplatnou.[71] Stejný názor zastává i zahraniční směnečná literatura.[72]

Není však na závadu, pokud je ve směnce vyznačeno sice několik míst, ale jedná se pouze o upřesnění konkrétního zamýšleného platebního místa. Kupříkladu lze uvést takovou situaci, kdy je ve směnce stanoveno, že směnečná suma je splatná „v Jihočeském kraji, v Českých Budějovicích, Husova 10“. Pak takové ustanovení nemá za následek neplatnost směnky z důvodu neurčitosti platebního místa, ale lze dovodit, že se jedná pouze o upřesnění konkrétního místa, kde bude směnka předložena k placení.

Záležitostí týkající se uvedení několika alternativních míst placení se ve své rozhodovací činnosti zabýval i Nejvyšší soud České republiky. Také se přiklonil k závěru o neplatnosti směnky a konstatoval, že údaje o místu, kde má být placeno, nesmí být rozporné, a nelze akceptovat ani uvedení místa placení způsobem alternativním.[73] Z uvedeného vyplývá, že nelze stanovit místo platební výrazem například „České Budějovice nebo Brno“. Ještě častější je vyjádření, ve kterém figuruje navíc ještě název bankovního ústavu tak, že není jasné, ve kterém z několika uvedených míst má být opravdu placeno. Nelze tedy akceptovat nejen uvedení alternativního údaje, ale i několika údajů vedle sebe, které postrádají charakter zpřesnění konkrétního místa, ale namísto toho navozují rozpor mezi nimi.

K přesnosti stanovení místa platebního ve směnečné listině je třeba v neposlední řadě uvést, že judikatura připouští jako dostatečně určitý údaj uvedení pouze obce nebo města. Proto postačí, je–li ve směnce uvedeno, že je splatná například „v Ostravě“ a podobně. Vrchní soud v Praze sice dospěl k závěru, že platební místo je na směnce udáno s dostatečnou podrobností, je-li uvedeno označením obce nebo města. Zároveň však toto tvrzení podmiňuje současným použitím čl. I. § 87 odst. 1 zákona směnečného a šekového.[74]

Z uvedeného vyplývá, že nelze uzavřít, že ve všech případech směnek postačí uvést místo platební jen označením obce nebo města. Představme si situaci, v níž figuruje směnka cizí se všemi platně udanými náležitostmi a místem platebním například „v Kolíně“. Dále je známo, že směnečný věřitel má sídlo v Praze a směnečný dlužník je fyzická osoba podnikající, která provozuje svůj podnik v Mladé Boleslavi, kde má zároveň své trvalé bydliště. Bude i nadále stačit uvedení města, nebo v takovém případě musí být místo upřesněno? S ohledem na zmíněné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je nutné konstatovat, že v nastíněném případě pouhý název obce nestačí.

Německá teorie se k přesnosti uvedeného místa platebního staví poměrně volně. Připouští pouhé uvedení názvu města nebo obce. A to i v případě, že existuje více měst stejného názvu. A. Baumbach a W. Hefermehl píší: „…es genügt zB Frankfurt, obwohl es zwei Städte dieses Namens gibt“.[75]

Dnešní právní úprava směnečného práva se však v několika ohledech liší od československé platné v meziválečné době. Dle úpravy zákona č. 1/1928 Sb., zákon směnečný, bylo platební místo rovněž podstatnou náležitostí směnky s obdobně formulovaným podpůrným ustanovením ohledně směnečníkova bydliště. V § 3 bodě 7. se uvádí jako podstatná náležitost směnky také: „Údaj místa, kde má býti placeno; místo, uvedené u jména nebo firmy směnečníka, platí, není-li na směnce udáno zvláštní místo platební, za místo platební a zároveň za směnečníkovo bydliště; je-li uvedeno několik míst, platí první z nich za místo platební“. Z tohoto vyplývá, že uvedení několika platebních míst nespojoval tehdejší zákon nutně s neplatností směnky, ale vyřešil tento nedostatek tím, že za platební místo považoval místo uvedené na prvním místě. Vyvstává otázka, jak postupovat v případě, že ze směnečné listiny není patrné, který údaj je na prvním místě. Avšak pro řešení interpretačních a aplikačních obtíží v souvislosti s neúčinným právním předpisem není v této práci prostor a nelze to ani považovat za přínosné.

Co však považuji v dané problematice za důležitější, je sledovat, jak se vyvíjí současná úprava a zejména současná judikatura. Bude vhodné zaměřit se na aktuálně řešené otázky. Jednou z nich a také několikrát v odborné literatuře diskutovanou je otázka určitosti platebního místa vzhledem k jeho vztahu k remitentovi, respektive směnečnému věřiteli. Jedná se o případ, kdy se v praxi vyskytují směnky, které uvádějí místo platební slovy „v sídle věřitele“ nebo „v sídle remitenta“. Ačkoliv se na první pohled zdá, že by nebylo nutné mezi těmito termíny rozlišovat a zmiňovat oba, opak je pravdou. O tom bude pojednáno v práci dále.

Nyní je třeba zaměřit se na to, v čem jsou spatřovány nedostatky takových doložek. Na prvém místě je důležité zdůraznit, že podstatné náležitosti směnky mají být vyjádřeny dostatečně určitě tak, aby nevzbuzovaly pochybnosti o úmyslu výstavce a nedovolovaly více možných výkladů. Ve směnce s uvedením místa placení „v sídle věřitele“ dochází hned k několika výkladovým obtížím ve smyslu, o jaké místo se konkrétně jedná. Může se stát, že v mezidobí mezi vystavením a splatností dojde ke změně sídla věřitele nebo k převodu směnky na jiného věřitele. Pak nastává otázka, které místo je tedy tím místem, kde má dlužník plnit svůj závazek. Zda jde o původní sídlo původního věřitele, nebo o nové sídlo původního věřitele, nebo o sídlo současného věřitele a podobně. Napomoci by mohlo udání adresy sídla u označení prvního věřitele. Avšak ani toto problém neřeší. Věřitelů může směnka vystřídat nespočet. Nebude jasné, kterého věřitele sídlo je myšleno. Navíc pokud dojde ke změně sídla u každého věřitele, který směnkou disponoval, vzniká opravdu velice nepřehledná situace, která nemůže vést k závěru, že takto vystavená směnka je bezpochyby platná.

Shora popsanému tvrzení nicméně odporuje současná judikatura Nejvyššího soudu České republiky. Dovolací soud zastává názor, že směnka, na které je určitě a srozumitelně vyznačeno sídlo věřitele a údaj o tom, že sídlo věřitele je místem, kde má být placeno, není neplatná pro neurčitost platebního místa. To platí i v případě, že dojde ke změně v osobě věřitele. Pak je za platební místo považováno stále sídlo prvního věřitele.[76]

Jak je uvedeno výše, je třeba rozlišovat mezi termíny „věřitel“ a „remitent“. Pojem věřitele, na rozdíl od remitenta, je mnohem širší.[77] Remitentem označujeme pouze prvního věřitele ze směnky. Ten je neměnný, nikdo jiný se jím stát nemůže. Na druhou stranu za věřitele považujeme remitenta a kteréhokoliv dalšího věřitele. Tato skutečnost má vliv v situaci, kdy je uvedeno platební místo slovy „v sídle remitenta“. Odpadá tak problém s tím, sídlo kterého věřitele měl výstavce na mysli. Zde je jasné, že se jedná pouze o prvního věřitele. Avšak zůstává otázka, jak postupovat v okamžiku, kdy remitent své sídlo změní. Pak nastává obdobná situace, jaká byla popsána výše.

Předmětnou záležitostí se v nedávné době zabýval Vrchní soud v Praze ve svých rozsudcích. Je velmi zajímavé sledovat posun v jeho názorech studiem a porovnáním dvou rozsudků, a to ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 5 Cmo 343/2006, a ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 12 Cmo 347/2006. Oba se týkají právní věci, v níž jde o směnku splatnou v sídle remitenta. V tom dřívějším klade Vrchní soud důraz na nespornost a neměnnost určení tohoto místa. Navíc platební místo souvisí i s dalšími skutečnostmi jako určení místní příslušnosti soudu v případě sporu. I proto je tedy nutné, aby bylo naprosto zřejmé již ze samotné listiny a nemuselo být složitě dovozováno a dohledáváno. V neposlední řadě je třeba přihlédnout i k právní jistotě účastníků směnečného vztahu. Protože každá změna v sídle remitenta může být vykládána zároveň jako změna platebního místa, kterých může nastat za dobu „života“ směnky více, formuloval Vrchní soud v Praze závěr, že předmětný údaj není dostatečně určitý, aby bylo možné v kterémkoliv okamžiku ze směnky konstatovat, kde se toto místo placení dané směnky vlastně nachází.[78] Z uvedených důvodů označil tuto směnku za neplatnou.

Odlišné stanovisko pojal k věci později, a to v rozsudku ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 12 Cmo 347/2006. Zde však stojí za povšimnutí, že Vrchní soud rozlišuje tři možnosti, jak platební místo vyjádřit. Za prvé se jedná o výraz „sídlo věřitele“ s tím, že je ve směnce vyznačeno sídlo remitenta. V takovém případě nejde o platnou směnku, neboť není jasné, které sídlo kterého věřitele bude v případě převodu směnky rozhodné. Opačný názor zastává Nejvyšší soud ČR ve výše zmíněném rozsudku ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 1053/2004. Druhou variantou, se kterou Vrchní soud počítá, je údaj „v sídle remitenta“ za předpokladu, že toto není ve směnce výslovně uvedeno. Nelze tak zjistit, zda směnka počítá se sídlem v době vystavení, splatnosti, či jindy. I tento druh směnky stíhá Vrchní soud sankcí neplatnosti. Ve třetím případě nastiňuje situaci, s jakou se již setkal v rozsudku ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 5 Cmo 343/2006. Platební místo je vyjádřeno slovním spojením „v sídle remitenta“, přičemž toto je u jména remitentova výslovně stanoveno. Zde právě nastal zvrat v rozhodování daného soudu. V pozdějším z uvedených rozsudků dospěl k závěru, že takto označené místo splatnosti směnky je vyjádřeno dostatečně určitě na to, aby se jednalo o platnou směnku.[79]

Posledně rozebrané rozhodnutí se jeví jako velmi přesvědčivé. Je z něho patrné, že danou problematiku je nutné posuzovat případ od případu, ne vztáhnout jeden závěr na všechny ostatní. Nicméně bude velice zajímavé sledovat nadále vývoj rozhodovací praxe v této oblasti. Zda se bude přiklánět spíše k závěrům Nejvyššího soudu ČR, který je v této otázce benevolentní, nebo zda přijme názory soudu nižšího stupně.

Dovolím si předpokládat, že převládne spíše závěr Nejvyššího soudu. A to hned z několika důvodů. Jednak jde v České republice o nejvyšší instanci v soustavě obecných soudů. Dá se usuzovat, jeho názory budou při rozhodování nižších soudů zohledňovány, kupříkladu jako součást jejich argumentace. Jako druhý důvod shledávám skutečnost, že dochází k názorovému rozporu v judikatuře v rámci jednoho soudu nižšího stupně, což zatím nevede k ustálenosti jeho rozhodování.

Na závěr zbývá ještě stručně připomenout, jak se k dané problematice staví odborná literatura. Zejména Z. Kovařík se stal kritikem postoje Nejvyššího soudu ČR. Opět rozlišuje situace, kdy se ve směnce hovoří o „sídle věřitele“ a „sídle remitenta“. Co se týká prvého případu, naprosto jednoznačně odmítá závěr, že taková směnka se splatností v místě „sídla věřitele“ je platná. Nepřipouští, že by mohlo dojít ke změně místa platebního v návaznosti na změnu sídla či změnu věřitele. Výslovně pak konstatuje, že závěr, že je tím rozumět místo, kde sídlil ten, kdo byl majitelem ze směnky, tedy jejím věřitelem ze směnky v době vystavení směnky, je nesmyslný.[80]

Za méně spornou variantu považuje platební místo vyjádřené jako „sídlo remitenta“. Zde je sice jasné, kdo jím je a že je neměnný, avšak jeho sídlo se může změnit. I to, že je u jména remitentova uvedena adresa, nepovažuje Z. Kovařík za směrodatné. Tvrdí, že tato není žádnou obligatorní náležitostí směnky, směnečné právo zná pouze jméno remitenta a nic dalšího nepředpokládá.[81] Avšak v daném případě alespoň připouští, že by bylo možné respektovat i opačný názor na výklad předmětného údaje ve směnce s tím, že je u jména remitentova umístěna jeho adresa. Velmi kriticky se ale staví k závěru, jenž byl uveden na prvém místě v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu. Uvádí, že názor, že je platná směnka splatná v sídle věřitele, je tak zjevně v rozporu s právem, že jej nelze přijmout žádným způsobem.[82]

S platebním místem ve směnce nadále velmi úzce souvisí i domicil. Tento institut směnečného práva je vyjádřen v čl. I. § 4 zákona směnečného a šekového takto: „Směnku lze učinit splatnou u třetí osoby, a to buď v místě směnečníkova bydliště, nebo v místě jiném“. Z uvedeného vyplývá, že k vyznačení domicilu na směnce je oprávněn především výstavce. Zákon směnečný a šekový toto však umožňuje v některých případech i jiné osobě, a to směnečníkovi. Ten tak může domicilovat směnku jen při přijetí za podmínek, že platební místo je určeno odlišně od místa směnečníkova bydliště, přičemž výstavce neoznačí třetí osobu, u níž se má platit.[83] V ostatních případech předmětné právo náleží pouze výstavci.

Nyní je namístě objasnit význam domicilační doložky ve směnečné listině. Třetí osobu, u níž se stává směnka splatnou, označujeme jako domiciliáta. Nejčastějším a pravděpodobně nejvhodnějším způsobem je určení nějakého bankovního ústavu jako domiciliáta. Často se z praktických důvodů bude jednat o banku dlužníka. Domicilační doložka může znít například „splatno v Brně, u Komerční banky, a.s., náměstí Svobody 92/21, Brno, 602 00“. Následkem tohoto postupu je, že směnečný věřitel nebude prezentovat v den splatnosti směnku k placení směnečníkovi (respektive akceptantovi), ale právě třetí osobě ve směnce uvedené. To však neznamená, že se domiciliát stává směnečným dlužníkem nebo jakkoliv jinak vstupuje do směnečného vztahu. Mezi ním a ostatními účastníky nevzniká tímto postupem za žádných okolností směnečný vztah.

V praxi se tedy úkon předložení směnky k placení může odehrávat tak, že věřitel prezentuje tuto směnku u určeného bankovního ústavu, ten na jejím základě vyplatí požadovanou směnečnou sumu buď v hotovosti nebo převodem na věřitelův bankovní účet. Následně vzniká mezi bankou a dlužníkem regresní vztah občanskoprávní povahy, z jehož titulu může banka na směnečném dlužníkovi požadovat předmětnou částku. R. Chalupa nedoporučuje uvádět v případě banky dlužníka jako domiciláta číslo účtu tohoto dlužníka, neboť výplata částky se může zkomplikovat. Pak by měla platbu provést banka, ovšem na základě dispozice majitele účtu. To znamená, že k bezproblémovému provedení této transakce by musel být směnečník majitelem účtu a dát bance například povolení k inkasu.[84]

Domiciliátem se však nemusí nutně stát pouze bankovní ústav. Jeho časté uvádění souvisí spíše s praxí než s požadavkem zákona. Otázkou však zůstává, zda vykládat ustanovení čl. I. § 4 zákona směnečného a šekového doslovně tak, že tímto subjektem může být pouze třetí osoba a nikdy ne osoba zúčastněná na směnečném vztahu. Literatura uvádí, že směnka může být v podstatě domicilována nejen u jakékoliv třetí osoby, ale i u jakékoliv fyzické nebo právnické osoby bez ohledu na skutečnost, zda je ze směnky oprávněná nebo zda jí podpisem předmětné směnky vznikl směnečněprávní závazek.[85] Vyžaduje se pouze, aby touto osobou nebyl hlavní směnečný dlužník, neboť pak by směnka byla předkládána nikoli třetí osobě, ale samotnému dlužníkovi ze směnky zavázanému, čímž by institut domicilu v takovém případě pozbyl smyslu.

S daným závěrem se ztotožňuje rovněž česká rozhodovací praxe. Vrchní soud v Olomouci nevyžaduje k platnosti směnky vyjádření domiciliáta jako osoby naprosto odlišné od účastníků směnečného vztahu. V rozsudku ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 7 Cmo 505/2004, připouští možnost domicilace směnky u remitenta. Tento pak sice bude uplatňovat směnku sám u sebe, avšak Vrchní soud v Olomouci neshledává na tomto postupu nic závadného. Není žádného důvodu bránit umístění směnky u jejího majitele již při samotném jeho vzniku, tj. v okamžiku vystavení směnky.[86]

K úzkému vztahu platebního místa a domicilu se váže ještě problematika charakteru tohoto vztahu. Právní teorie zastává názor, že domicil je jakýmsi přiblížením místa platebního, jeho zpřesnění. R. Chalupa považuje domicil za bližší určení místa, kde má být směnka prezentována, v rámci stanoveného platebního místa.[87] Z tohoto vyplývá, že pouhé vyznačení domicilační doložky na směnce výstavcem nebo směnečníkem nemá za následek nahrazení místa platebního. Takovou funkci domicil nezastává. Nelze jím platební místo zcela nahradit, neboť pak by se směnka stala neplatnou z důvodu absence její podstatné náležitosti (bereme-li v úvahu, že nebude možné použít podpůrné ustanovení o bydlišti směnečníkově). Platební místo však může být s domicilační doložkou spojeno, a to vyjádřením například „splatno u Komerční banky, a. s. ve Vyškově“.

V rámci dané problematiky je důležitější otázka, zda rozpor v místě platebním a domicilu má za následek neplatnost směnky. Z výše uvedeného textu vyplývá, že pokud má být domicil specifikací platebního místa, nelze uvažovat o tom, že by byl připuštěn jejich rozpor. Vrchní soud v Praze se zabýval spornou směnkou, ve které na jedné straně bylo uvedeno místo platební „Praha“, na druhé straně u jména umístěncova (domiciliáta) byla uvedena adresa jiná. Proto z důvodu nejasnosti, ve kterém místě má být směnka předložena k placení, soud konstatoval, že je–li ve směnce rozpor mezi platebním místem a domicilem, jedná se o neplatnou směnku.[88] Tentýž názor zastává i Z. Kovařík, který považuje takovou směnku za vnitřně rozpornou, kterou nelze řádně předložit a jako neurčitá je nutně i totálně neplatná.[89]

Jiný pohled na věc lze pozorovat u R. Chalupy. Pokud by nastala situace popsaná výše v souvislosti s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, neměla by tato za následek neplatnost směnky. R. Chalupa totiž uvádí, že místní údaj uvedený u jména domiciliáta nelze považovat za údaj platebního místa.[90] Právě z tohoto předpokladu poté vyvozuje, že není překážkou platnosti směnky rozpor v údaji platebního místa a místa uvedeného u jména domiciliáta.[91]

S tímto závěrem však nelze souhlasit. Zvláště za situace, kdy bude směnka převedena, nelze předpokládat, že případní noví majitelé budou bezpochyby vědět, jaké místo platební bylo opravdu zamýšleno. V daném případě vzniká rozpor, který způsobuje neurčitost směnky, a proto ji nelze považovat za platnou.

7.1.6 Jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno

V pořadí šestou podstatnou náležitostí cizí směnky dle čl. I. § 1 bodu 6. zákona směnečného a šekového je údaj remitenta. Remitent je jedním ze tří účastníků základního směnečného vztahu vznikajícího na základě cizí směnky. Je možné ho označit rovněž jako prvního věřitele ze směnky. Další věřitele již nelze považovat za remitenty. Směnečný věřitel je pojmem širším než remitent. O této problematice bylo však již pojednáno v kapitole o údaji místa, kde má být placeno.

Již ze znění příslušného ustanovení zákona směnečného a šekového vyplývá, že směnka je cenným papírem ze zákona na řad. Je možné vyznačit údaj remitenta například „zaplaťte na řad společnosti DDD, s. r. o.“. V případě úmyslu vystavit směnku na jméno, postačí připojit rektadoložku ve znění „nikoliv na řad“. Směnka je pak převoditelná cessí. O této problematice bylo však již pojednáno v kapitole o formě směnky.

Nezbývá než připomenout, že není možné vystavit směnku na doručitele. K tomuto názoru se rovněž přiklání judikatura, a to zejména Nejvyššího soudu České republiky. Ten konstatoval, že pokud na směnce chybí jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno, jedná se o směnku na doručitele. Směnka vlastní vystavená na doručitele je podle zákona č. 191/1950 Sb., ve znění zákona č. 29/2000 Sb., neplatná.[92] V předmětném rozhodnutí se sice jednalo o směnku vlastní, ale není na překážku použít ho i v případě směnky cizí.

Judikatura rovněž nepřipouští platné vystavení směnky s alternativní doložkou na doručitele.[93] Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. 9 Cmo 240/97, vyplývá jednoznačně následující závěr: Doložka „nebo doručiteli“ uvedená za označením remitenta ve směnce způsobuje absolutní neplatnost směnky pro její neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák.[94]

Otázkou zůstává, zda by bylo možné připustit doložku ve znění „nebo majiteli“, a to ve smyslu každého dalšího věřitele ze směnky, na něhož bude tato převedena. Takový údaj lze chápat jako určitý předpoklad výstavce do budoucna, že směnka bude indosována nebo převedena postoupením pohledávky. Vzhledem k tomu, že se česká rozhodovací praxe dosud s takovou spornou doložkou nesetkala, je možné závěry v rámci této problematiky pouze teoreticky dovozovat. Z výše zmíněného usnesení Vrchního soudu v Praze však vyplývá, že by judikatura zaujala k předmětné otázce obdobný postoj.

Naopak pružnější se jeví přístup německý. A. Baumbach a W. Hefermehl ve směnečné doložce „…auf Herrn R. Schultze oder Inhaber“ neshledávají žádné důvody pro vyslovení neplatnosti směnky.[95]

Stejně tak jako u předchozích podstatných náležitostí směnky, je i v případě remitenta nutné zabývat se určitostí, s jakou má být tento údaj na směnce vyznačen. Zákonné ustanovení požaduje pouze jméno. Uvedení bližších údajů o směnečném věřiteli, například adresy, data narození, v případě právnických osob identifikačního čísla a podobně, není na závadu, neboť může významně přispět k objasnění, o kterou konkrétní osobu se jedná. V tom případě je nepochybné, kdo je ze směnky oprávněn.

Otazník visí na tím, jak postupovat v situaci, kdy tyto zpřesňující údaje nebudou vepsány správně. Je na místě zabývat se tím, zda i v takové situaci bude remitent nadále legitimován k výkonu práv ze směnky a zda nezpůsobí taková chyba neurčitost v osobě remitenta. Vzhledem k tomu, že zákon vyžaduje pouze jméno, nelze vyvozovat nutnost bližší specifikace dané osoby.

Vrchní soud v Praze vyjádřil závěr, že základním identifikujícím údajem je právě jméno remitenta a všechny další údaje jsou významu jen doplňujícího. Uplatní se jen v případě, kdyby sám údaj jména k průkazu nedostačoval, zejména v případě, kdyby se ke směnce hlásilo více osob stejného jména. Nesprávnost těchto vedlejších údajů nemůže učinit směnku neplatnou, a pokud jméno remitenta ukazuje na zcela konkrétního věřitele, potom taková nesprávnost nemůže ohrozit ani jeho věřitelskou legitimaci.[96]

S určitostí vyjádření oprávněné osoby ze směnky souvisí i samotné správné označení jejího jména nebo názvu i bez dalších pomocných údajů. V praxi se stává, zvláště u právnických osob, že některé subjekty jsou známé například pod zkratkou nebo označením, které neodpovídá naprosto přesně jejich názvu zapsaném v obchodním rejstříku. Příkladem mohou sloužit třeba názvy některých bankovních ústavů, zemědělských družstev (označovaných často pouze zkratkou „ZD“), nebo i společností obecně známých, které působí na celém území České republiky, popřípadě byly za minulého režimu státními podniky a dosud si zachovaly původní název.

V této problematice se česká rozhodovací praxe projevuje konsistentně a poměrně benevolentně. Vyžaduje však, aby bylo nepochybné, která konkrétní osoba je směnečným věřitelem. V tomto směru se vyjádřil i Vrchní soud v Praze. Zastává názor, že i když jeho (remitentovo – poznámka autora) označení nemusí být zcela přesné, musí být z údaje směnky určitě zřejmé, komu nebo na čí řad má být placeno. Jen takto určitě označená osoba může práva ze směnky vykonat.[97]

Svou ustálenost v rozhodování potvrdil uvedený soud i v následujících letech. Pro doplnění lze uvést například rozsudek ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 5 Cmo 335/2000, jenž nepožaduje, aby ten, kdo práva vykonává, byl označen zcela přesně jako remitent. Tedy rovněž prokazatelně nepřesná nebo neúplná označení mohou určitého majitele směnky legitimovat.[98] Se zmíněnými názory judikatury se ztotožňuje i literatura, například R. Chalupa.[99]

Poměrně benevolentně se staví Vrchní soud v Praze i k problematice většího počtu účastníků směnečného vztahu vystupujících ve stejném postavení. Jedná se v konkrétním případě o osoby oprávněné ze směnky. Vrchní soud v Praze připustil možnost, aby ve směnce bylo vyznačeno několik remitentů, přičemž každý z nich je legitimován k výkonu práv z této směnky. Vyjádřil, že neodporuje–li to povaze směnky, je přípustná pluralita účastníků. Je –li udáno více remitentů, nejde o směnku neplatnou, a pokud jeden z více remitentů předložil směnku, může právo z ní vykonat.[100]

A. Baumbach a W. Hefemehl rovněž připouští, že německé směnečné právo nebrání pluralitě účastníků, v daném případě osob v postavení remitenta. K tomu uvádějí, že směneční věřitelé jsou pak oprávněni ze směnky „rukou společnou a nerozdílnou“. Nelze tedy uvažovat o tom, že by mohl být zvolen některý z remitentů a dlužná částka plněna celá pouze jemu. To platí rovněž pro oprávnění i jen k určitému podílu.[101] Obdobně se vyjadřuje i R. Chalupa.[102]

Současně považuji za důležité připomenout skutečnost, že ačkoliv zákonné ustanovení výslovně užívá slovní spojení „jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno“, připouští se i nepřímé označení remitenta bez uvedení jeho jména. Jedná se o případy směnky cizí na vlastní řad výstavce. Zde postačí k platnosti směnky uvést údaj „na řad můj vlastní“, popřípadě „na řad náš vlastní“.

Jak již bylo uvedeno výše, judikatura Nejvyššího soudu České republiky však pojímá tento typ směnky poněkud formálně. Vyjádřil nesouhlas s platností směnky, v níž je uvedeno na místě remitenta pouze „na řad vlastní“.[103] O této problematice bylo podrobně pojednáno v kapitole o směnkách s redukovaným počtem účastníků.

Datum a místo vystavení směnky

Ustanovení čl. I § 1 bodu 7. zákona směnečného a šekového v sobě zahrnuje hned dvě podstatné náležitosti směnky, jednak datum vystavení, jednak místo jejího vystavení. Absenci data vystavení nelze nahradit žádným podpůrným zákonným ustanovením. Pokud ve směnce chybí, stává se tato v souladu s čl. I. § 2 odst. 1 zákona směnečného a šekového neplatnou. To však nelze absolutně tvrdit i o místu vystavení.

Zde zákon připouští fikci v čl. I. § 2 odst. 4, a to tak, že „není – li ve směnce udáno místo vystavení, platí, že byla vystavena v místě uvedeném u jména výstavce“. Z tohoto jednoznačně vyplývá, že není–li ani takového místa, je směnka neplatná.

V prvé řadě je třeba se zaměřit na datum vystavení směnky. Tento údaj stejně tak jako v ostatních případech musí být určitý. Důležitost tohoto údaje spočívá především v počítání lhůt, například při výpočtu data splatnosti v případě datosměnky, dále při úročení směnky běží úrok od data vystavení dle čl. I. § 5 odst. 3 zákona směnečného a šekového. Otázkou zůstává, zda se vyžaduje určitost stanovená maximálně na dny, jako tomu je v případě data splatnosti, kdy judikatura nepřipouští údaj přesnější, nebo zda nelze toto tvrzení použít analogicky.

Na tomto místě bude velice zajímavé porovnat rozdílné názory literatury. R. Chalupa tvrdí, že za daných okolností je nutné použít analogicky závěry o nepřípustnosti přesnějšího data splatnosti než dny. Argumentuje tím, že v opačném případě by počítání lhůt muselo být stanoveno s přesností vyšší než na dny. Nelze tedy činit odlišné požadavky na údaj data splatnosti a vystavení. Proto je nezbytné považovat údaj doby vystavení směnky stanovený s přesností vyšší než na dny za překážku platnosti směnky.[104]

Opačný postoj k věci zaujímá J. Kotásek. Dle jeho názoru přesnější než denní údaj o čase vystavení není obvyklý, není ale na závadu. Odmítá závěry, že na obě data je nutné klást stejné požadavky.[105]

Dle mého názoru argumentuje v daném případě velmi přesvědčivě a přihlíží k praktickým aspektům doby vystavení. Pro účastníky směnečného vztahu může být důležité zaznamenat na směnce, v kterou hodinu byla tato vystavena. Příkladem může být podpis směnky novým jednatelem společnosti s ručením omezeným, který byl právě zvolen na valné hromadě.[106] Považuji za rozumné přiklonit se k závěrům nabízejícím přijatelné řešení problémů vyskytujících se v praxi, než k vyvozování teoretických tezí , které ze směnky činí ještě formálnější cenný papír, než vyžaduje směnečné právo.

Datum vystavení směnky musí být možné. Je vyžadováno, aby tímto dnem byl den opravdu existující, ne například 31. duben a podobně. Není ovšem na závadu, aby bylo na směnce vyznačeno datum jiné než datum skutečného vystavení směnky. Tato okolnost nemá vliv na platnost směnky. Tento názor zastává i Z. Kovařík, jenž vyjádřil, že není nutné, aby tento zápis odpovídal realitě, tedy ante či post datování směnky není důvodem její neplatnosti.[107]

Dále je důležité připomenout, že datum splatnosti by nemělo předcházet datu vystavení. Vzhledem k tomu, že směnečný věřitel je povinen předložit směnku k placení v den platební nebo v jeden den ze dvou následujících pracovních dní (v případě směnky splatné v určitý den, v určitý čas po datu vystavení nebo po viděné)[108], ztratil by tak své základní oprávnění ze směnky. Tím by se akceptant zbavil svého závazku a povinným k plnění ze směnky cizí by zůstal pouze výstavce jako nepřímý dlužník.

Názor, že směnka se splatností předcházející datu vystavení musí být sankcionována neplatností, zastává například J. Kotásek.[109]

K opačnému závěru dochází německá literatura. P. Bülow sice připouští, že v popsané situaci nebude možné předložit řádně a včas směnku k placení, učinit protest a následně postih, avšak neshledává proto důvod k vyslovení neplatnosti směnky.[110]

Není ovšem na překážku, aby směnka byla vystavena ve stejný den, kdy se stává splatnou. A to podle názoru Nejvyššího soudu České republiky, jenž vyjádřil, že ustanovení § 33 zákona č. 191/1950 Sb. nevylučuje, aby byl jako den splatnosti směnky stanoven den jejího vystavení.[111]

Co se týká místa vystavení, je možné odkázat na kapitolu o místě platebním. Je důležité připomenout, že význam tohoto údaje se projevuje především v souvislosti s mezinárodním právem směnečným. Zákon směnečný a šekový počítá s místem vystavení v rámci kolizních norem v čl. I. § 92.

Podpis výstavce

Podpis výstavce, neboli trasanta, představuje poslední z podstatných náležitostí směnky cizí. Můžeme říci, že tento celý směnečný text jaksi uzavírá. Bez něho se stává směnka neplatnou, nelze ho nahradit žádným podpůrným údajem. Text směnky může být pořízen jakýmkoliv způsobem, aby byla zajištěna jeho rozpoznatelnost. Nejčastěji tak bude pořizován strojově. Avšak podpis musí být vyznačen vždy rukopisně.

Ačkoliv zákon směnečný a šekový uvádí tuto poslední podstatnou náležitost v jednotném čísle, nebrání tomu, aby směnka byla vystavena více než jedním výstavcem. Tito, stejně jako bylo zmíněno v případě oprávnění remitenta, jsou zavázáni ze směnky solidárně. Nelze tedy uvažovat o podpisu výstavce jako údaji alternativním. Taková skutečnost má za následek neplatnost směnky. R. Chalupa připouští i možnost plurality podpisů jednoho výstavce.[112]

Zvláštností, kterou lze v rámci dané problematiky pozorovat, je, že zde zákon směnečný a šekový nevyžaduje jméno výstavce, zcela mu postačí jeho podpis. Není tedy nutné vůbec rozpoznat, kdo v daném případě výstavcem směnky byl. K platnosti směnky je pouze nezbytné, aby na ní byl vyznačen jakýkoliv podpis. Zda tento pak někoho zavazuje, to je již jiná otázka.

Uvedenou problematikou se ve svých rozhodnutích zabýval i Vrchní soud v Praze. V rámci jeho rozhodovací praxe lze sledovat soulad v jeho názorech. Za jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v této oblasti je možné považovat rozsudek ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. 5 Cmo 691/95. Jedná se v něm sice o podpis výstavce na směnce vlastní, ale dle mého názoru může být analogicky vztažen i na směnku cizí. Vrchní soud v Praze v něm vyjádřil, že podmínka platnosti směnky spočívající podle čl. I. § 75 bod 7 zákona směnečného a šekového v podpisu výstavce je splněna, je–li na směnečné listině vůbec podpis výstavce formálně vyznačen. Není významné, z hlediska platnosti směnky, zda tento podpis osobu, jejímž jménem je vyznačen, skutečně zavazuje.[113]

Tento závěr potvrzuje i v následujících letech, a to zejména v rozsudku ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 5 Cmo 335/2000, kde stanoví, že případné materiální vady podpisu výstavce směnky nečiní směnku neplatnou, je–li podpis alespoň formálně platný.[114]

Na závěr lze doplnit, že k podpisu výstavce, stejně tak jako k podpisům jiných účastníků směnečných vztahů, se váží nesčetné problémy. Zejména se jedná o vázanost subjektů směnkou v souvislosti s formální a materiální platností podpisu. Nezbývá proto než doporučit určitou obezřetnost v obchodněprávních stycích.


Závěr

Na závěr nezbývá než znovu zdůraznit, že povaha směnky se vyznačuje svou zvláštností v porovnání s ostatními cennými papíry i obecně v porovnání s ostatními právními instituty.

Jejím nejvýraznějším znakem je abstraktnost. Ta má za následek poměrně snadnou a rychlou vymahatelnost směnečných práv, neboť se nezkoumají právní důvody vystavení směnky.

Na druhou stranu je směnka přísně formální cenný papír, který vyžaduje dobré znalosti a jistou obezřetnost při používání. Jinak se směnka může změnit v naprosto bezcennou listinu. To ostatně nesčetněkrát potvrdila i judikatura zmíněná a rozebraná v této práci.

Směnečná rozhodovací praxe českých soudů ve velké míře spočívá právě ve velice striktním výkladu zákonných ustanovení a ve formalistickém náhledu na problematiku. Z množství v této práci rozebíraných rozhodnutí českých soudů lze vyvodit obecné pravidlo, na jehož základě stojí většina směnečné judikatury. Jeho základem je tvrzení, že směnka je přísně formální cenný papír, který je velmi snadno převoditelný. To má za následek, že za existence směnky ji může nabýt nespočet majitelů. Proto nesmí jakýkoliv údaj na směnečné listině způsobit neurčitost této směnky. V opačném případě sankcionuje soud takovou směnku neplatností.

Předmětem článku bylo studium problematiky podstatných náležitostí směnky, redukovaného počtu účastníků směnečněprávních vztahů a formy směnky z hlediska vývoje současné české judikatury. S ohledem na to byla podrobně rozebrána a podrobena kritice zejména rozhodovací soudní praxe vykonaná v průběhu minulých patnácti let. Za tuto dobu celkově nedošlo k výrazným zvratům ve výkladu či názorech českých vyšších soudů na danou problematiku. V případě srovnání judikatury Vrchního soudu v Praze, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu České republiky nedochází k výrazným odlišnostem v jejich názorech. Z předmětného množství uvedených rozhodnutí lze vysledovat převážně shodný postup uvedených soudních orgánů.

Vývoj judikatury a její srovnání lze však hodnotit i z jiného hlediska, než jen porovnávat praxi různých soudních orgánů, popřípadě různých instancí. Velmi zajímavé je sledovat názorový vývoj v rámci jednoho konkrétního soudu. S ohledem na převažující množství jeho rozhodnutí je důležité zabývat se praxí Vrchního soudu v Praze. Obecně lze říci, že jeho judikatura vykazuje v posuzovaném období konstantní povahu. V odůvodnění svých rozhodnutí často argumentuje i pomocí odkazů na dřívější rozhodnutí.

Přesto je možné poukázat na některé výjimky. Ty souvisí především s otázkou platebního místa a jeho vyjádřením prostřednictvím sídla remitenta. Zde došlo k posunu názoru Vrchního soudu v Praze směrem k volnějšímu přístupu v této otázce.

S ohledem na výše uvedené je třeba zmínit, že nelze posuzovat judikaturu jako celek. Nelze se na ni dívat jako na nerozdělitelný soubor rozhodnutí, který se jednotně vyvíjí určitým směrem. Je nutné posuzovat jednotlivé oblasti směnečného práva samostatně a v rámci nich pak postihnout názorové změny. Rovněž je třeba zohlednit rozmanitost a aktuálnost některých otázek vzhledem k jiným. Jedná se například o problematiku platebního místa na jedné straně a problematiku měny, v níž je vyjádřena směnečná suma, na straně druhé.

Při pohledu na německou právní úpravu směnečného práva je zřejmé, že tato vychází ze stejného mezinárodněprávního základu jako česká. Proto také ustanovení německého zákona směnečného, týkající se podstatných náležitostí směnky, odpovídají jejich úpravě v zákoně č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů.

Německá teorie a praxe se ve výkladu předmětných zákonných ustanovení příliš neliší od české. Ve většině případů dospívají ke stejným závěrům. Přesto dochází k drobným odlišnostem. Tyto spočívají v méně formálním přístupu německé literatury a judikatury k některým otázkám. Jedná se například o zastřenou směnku vlastní na vlastní řad výstavce nebo směnku s datem splatnosti, které předchází datu vystavení. Není však namístě je znovu jednotlivě připomínat všechny, neboť byly dostatečně rozebrány v souvislosti s konkrétními problémy v příslušných kapitolách.

Právní úprava českého směnečného práva se za dobu existence zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, nijak výrazně neměnila. Skutečnost stálosti zákonného textu svědčí o jeho nesporné kvalitě. Na úplný závěr přesto považuji za důležité zodpovědět otázku, zda současná právní úprava podstatných náležitostí směnky a dalších ustanovení zákona směnečného a šekového, kterými se tato práce zabývá, vyžaduje jakékoliv změny.

Podle mého názoru žádný právní předpis nemůže být naprosto dokonalý a postihnout všechny myslitelné situace. K tomuto účelu slouží interpretace zákonného textu. Jak bylo prokázáno, české soudní orgány dokázaly vždy případné nejasnosti odstranit svým výkladem. O tom, že je tento výklad dostačující svědčí i skutečnost, že se jejich rozhodovací činnost vyznačuje svou relativní ustáleností. Domnívám se proto, že v současné době by jakékoliv změny příslušných ustanovení zákona směnečného a šekového nebyly účelné.


[1] Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1.

[2] Tamtéž

[3] Tamtéž

[4] Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 6.

[5] Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 9.

[6] Tamtéž

[7] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 9 Cmo 431/98.

[8] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 9 Cmo 342/2003.

[9] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 5 Cmo 715/99.

[10] K tomu rovněž rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 9 Cmo 504/98.

[11] Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 9.

[12] Kotásek, J., Pokorná, J., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva: právo cenných papírů. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 481.

[13] Chalupa, R. Snížení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy, 1997, č. 1, s. 5.

[14] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 262/2006.

[15] Tamtéž

[16] Vojtek, P. Přehled rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, která nebyla v roce 2007 schválena k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Soudní rozhledy, 2008, č. 2, s. 44.

[17] Chalupa, R. Snížení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy, 1997, č. 1, s. 5.

[18] Chalupa, R. Snížení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy, 1997, č. 1, s. 5.

[19] Srov. čl. I. § 43 odst. 1 zákona směnečného a šekového.

[20] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 5 Cmo 417/97.

[21] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 1995, sp. zn. 5 Cmo 699/94.

[22] Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 40.

[23] Chalupa, R. Snížení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy, 1997, č. 1, s. 7.

[24] Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 57.

[25] Chalupa, R. Snížení počtu účastníků základního směnečného vztahu. Právní rozhledy, 1997, č. 1, s. 7.

[26] Srov. čl. 3 Směnečného zákona (Wechselgesetz). Dále také jako „německý směnečný zákon“.

[27] Bülow, P. Heidelberger Kommentar zum Wechselgesetz/Scheckgesetz und zu den Allgemeinen Geschäftsbedingungen. 4. vydání. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 2004, s.19.

[28] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 9 Cmo 504/98.

[29] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 9 Cmo 89/2005.

[30] Srov. čl. I. § 2 zákona směnečného a šekového.

[31] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 9 Cmo 504/98.

[32] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 5 Cmo 267/2008.

[33] Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 20.

[34] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002.

[35] Baumbach, A., Hefermehl, W. Wechselgesetz und Scheckgesetz. 22. vydání. München: C. H. Beck, 2000, s. 107.

[36] Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 21.

[37] Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 16.

[38] Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 161.

[39] Rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 18. 2. 1994, sp. zn. 5 Cm 27/94.

[40] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1994, sp. zn. 5 Cmo 228/94.

[41] Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 1996, sp. zn. 4 Cmo 386/96.

[42] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 1994, sp. zn. 5 Cmo 229/94.

[43] Rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 5 Cm 51/94.

[44] Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 13.

[45] Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 22.

[46] Bülow, P. Heidelberger Kommentar zum Wechselgesetz/Scheckgesetz und zu den Allgemeinen Geschäftsbedingungen. 4. vydání. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 2004, s. 14.

[47] Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 23.

[48] Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 14.

[49] Tamtéž

[50] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 5 Cmo 657/98.

[51] Tamtéž

[52] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 9 Cmo 204/2000.

[53] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 1995, sp. zn. 5 Cmo 647/94.

[54] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 1995, sp. zn. 5 Cmo 531/95.

[55] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. 5 Cmo 531/95.

[56] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 1995, sp. zn. 5 Cmo 387/94.

[57] Bülow, P. Heidelberger Kommentar zum Wechselgesetz/Scheckgesetz und zu den Allgemeinen Geschäftsbedingungen. 4. vydání. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 2004, s. 16.

[58] Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 24.

[59] Kovařík, Z. Vybrané problémy judikatury ve věcech směnečných. Soudní rozhledy, 1998, č. 6, s. 139.

[60] Bülow, P. Heidelberger Kommentar zum Wechselgesetz/Scheckgesetz und zu den Allgemeinen Geschäftsbedingungen. 4. vydání. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 2004, s. 15.

[61] Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 141.

[62] Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 306 an.

[63] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 1998, sp. zn. 5 Cmo 584/96.

[64] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 5 Cmo 267/2008.

[65] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. 5 Cmo 80/96.

[66] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 9 Cmo 504/98.

[67] Tamtéž

[68] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 5 Cmo 267/2008.

[69] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 5 Cmo 13/97.

[70] Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 88.

[71] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 5 Cmo 40/96.

[72] Baumbach, A., Hefermehl, W. Wechselgesetz und Scheckgesetz. 22. vydání. München: C. H. Beck, 2000, s. 113.

[73] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1645/2005.

[74] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 5 Cmo 551/96.

[75] Baumbach, A., Hefermehl, W. Wechselgesetz und Scheckgesetz. 22. vydání. München: C. H. Beck, 2000, s. 113.

[76] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 1053/2004.

[77] Kovařík, Z. Platební místo směnky lokalizované k jejímu majiteli. Právní rozhledy, 2007, č. 8, s. 287.

[78] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 5 Cmo 343/2006.

[79] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 12 Cmo 347/2006.

[80] Kovařík, Z. Platební místo směnky lokalizované k jejímu majiteli. Právní rozhledy, 2007, č. 8, s. 286.

[81] Tamtéž

[82] Kovařík, Z. Krátká poznámka k údaji místa placení směnky. Právní rozhledy, 2008, č. 2, s. 70.

[83] Srov. čl. I. § 27 zákona směnečného a šekového.

[84] Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 62.

[85] Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 63.

[86] Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 7 Cmo 505/2004.

[87] Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 62.

[88] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 9 Cmo 160/99.

[89] Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 123.

[90] Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 62.

[91] Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 65.

[92] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 574/2006.

[93] Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 27.

[94] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. 9 Cmo 240/97.

[95] Baumbach, A., Hefermehl, W. Wechselgesetz und Scheckgesetz. 22. vydání. München: C. H. Beck, 2000, s. 115.

[96] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 5 Cmo 342/2000.

[97] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. 5 Cmo 631/95.

[98] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 5 Cmo 335/2000.

[99] Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 24.

[100] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 5 Cmo 466/95.

[101] Baumbach, A., Hefermehl, W. Wechselgesetz und Scheckgesetz. 22. vydání. München: C. H. Beck, 2000, s. 114.

[102] Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 31.

[103] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 262/2006.

[104] Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 25.

[105] Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 30.

[106] Tamtéž

[107] Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 86.

[108] Srov. čl. I. § 38 odst. 1 zákona směnečného a šekového.

[109] Kotásek, J. Směnečné právo: komentář k čl. I zákona směnečného a šekového. Praha: Prospektrum, 2006, s. 29.

[110] Bülow, P. Heidelberger Kommentar zum Wechselgesetz/Scheckgesetz und zu den Allgemeinen Geschäftsbedingungen. 4. vydání. Heidelberg: C. F. Müller Verlag, 2004, s. 20 an.

[111] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1047/2005.

[112] Chalupa, R. Zákon směnečný a šekový: komentář, I. díl (směnky). Praha: Linde, 1996, s. 31.

[113] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. 5 Cmo 691/95.

[114] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 5 Cmo 335/2000.

Share this article :

Okomentovat

Diskuse není moderována. Za diskusní příspěvky právně odpovídají sami diskutující.

 
Support : Creating Website | Otakar Hobza
Copyright © 2012. Nadřevo.cz - All Rights Reserved
Designed by Nadrevo.cz Published by emag.cz